Stíny na důchodu: Příběh babičky Anny z Prahy

„Mami, prosím tě, můžeš dneska vyzvednout Adélku ze školky? My s Tomášem nestíháme, oba máme poradu.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem držela telefon. Byla jsem ráda, že mě dcera potřebuje, ale v jejím hlase nebylo ani špetky vděčnosti. Jen samozřejmost. Jako bych byla součást vybavení bytu, ne člověk. „Samozřejmě, Haničko,“ odpověděla jsem tiše. „Přijdu včas.“

Položila jsem telefon a zadívala se z okna na šedivý dvůr paneláku. Vždycky jsem si představovala, že důchod bude klidný. Že budu mít čas na knížky, na zahrádku, na vnoučata. Ale realita byla jiná. Dny se táhly v tichu, které občas přerušil telefonát od dcery nebo syna – vždycky s nějakou prosbou. Nikdy ne proto, aby se zeptali, jak se mám.

Když jsem šla pro Adélku, dívala se na mě učitelka s úsměvem: „To je hezké, že si pro ni chodíte. Máte na ni čas.“ Usmála jsem se zpátky, ale uvnitř mě bodlo. Čas mám, protože mě už nikdo nepotřebuje jinak. V práci jsem byla důležitá. Lidé mi děkovali, když jsem jim pomohla. Teď jsem jen babička na hlídání.

Večer jsem seděla u stolu a počítala drobné. Důchod mi sotva stačil na nájem a léky. Opravdu jsem si myslela, že po tolika letech práce budu mít klid? V televizi běžely zprávy o tom, jak se důchodcům zvyšují příspěvky. Ale v obchodě jsem za máslo zaplatila skoro šedesát korun. Když jsem to zmínila Haně, mávla rukou: „Mami, to je normální. Všechno zdražuje.“

Jednou večer jsem se odhodlala a zavolala synovi. „Petře, mohla bych někdy přijít na návštěvu? Už jsem vás dlouho neviděla.“

Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Mami, teď máme hodně práce a děti mají kroužky. Ale určitě se ozveme.“

Neozvali se. Týdny plynuly a já seděla u okna a dívala se na světla města. Připadala jsem si jako duch. Nikdo mě neviděl, nikdo mě neposlouchal. Jen sousedka paní Novotná občas zaklepala a přinesla koláč. Povídaly jsme si o starých časech, o tom, jak jsme dřív chodily s dětmi do Stromovky a jak jsme věřily, že stáří bude jiné.

Jednoho dne jsem šla do lékárny a potkala bývalou kolegyni, Martu. Objaly jsme se a ona mi vyprávěla, jak je to doma těžké – manžel nemocný, děti daleko. „Víš, Anno,“ řekla mi tiše, „někdy mám pocit, že jsme pro všechny jen přítěž.“

Přikývla jsem. Cítila jsem to stejně. Doma jsem pak dlouho seděla a přemýšlela, jestli jsme si tohle zasloužily. Tolik let jsme pracovaly, staraly se o rodinu, a teď jsme samy.

Jednoho večera přišla Hana s Adélkou. Byla unavená, nervózní. „Mami, můžeš ji pohlídat přes noc? Máme s Tomášem výročí.“

Podívala jsem se na Adélku, která se ke mně přitulila. „Samozřejmě,“ řekla jsem. Hana mi poděkovala, ale rychle odešla. Seděla jsem s vnučkou v náručí a cítila zvláštní směs radosti a smutku. Byla jsem ráda, že ji mám u sebe, ale zároveň jsem věděla, že jsem tu jen proto, že se to hodí.

V noci Adélka plakala. Chyběla jí maminka. Hladila jsem ji po vlasech a šeptala pohádky, které jsem kdysi vyprávěla svým dětem. Když konečně usnula, seděla jsem u její postýlky a slzy mi tekly po tváři.

Ráno přišla Hana a rychle Adélku oblékla. „Děkuju, mami,“ řekla ve spěchu. „Musím běžet.“

Zůstala jsem sama v tichém bytě. Otevřela jsem okno a nadechla se chladného vzduchu. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo, kdybych měla víc odvahy říct dětem, co cítím. Ale bála jsem se, že je ztratím úplně.

Jednou večer jsem napsala dopis. Neodeslala jsem ho, ale napsala jsem všechno – o samotě, o strachu z budoucnosti, o tom, jak moc mi chybí obyčejný lidský zájem. O tom, že nechci být jen babička na hlídání, ale zase někdo důležitý.

Když jsem šla druhý den do obchodu, potkala jsem paní Novotnou. Povídaly jsme si dlouho o tom, jak nás děti potřebují jen tehdy, když se jim to hodí. „Ale víš co,“ řekla mi nakonec, „my máme jedna druhou.“

A tak jsme začaly chodit spolu na procházky do parku, povídat si o všem možném a smát se vzpomínkám. Nebylo to stejné jako dřív, ale bylo to lepší než samota.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní rodině, co opravdu cítíme? A proč se tolik bojíme být upřímní sami k sobě? Možná nejsem jediná, kdo si klade tyhle otázky…