Stíny za zdmi: Příběh o dědictví, lásce a zradě

„Tohle ti nikdy neodpustím, Lucie! Ty jsi ho zmanipulovala! Všechno jsi mu vtloukla do hlavy!“ křičela na mě paní Novotná, Antonínova matka, zatímco její ruce se třásly vztekem a v očích jí planul oheň. Stála jsem v kuchyni našeho malého bytu na Jižním Městě, kde jsme s Antonínem začínali společný život. Bylo to pár měsíců po smrti jeho otce, když jsme se dozvěděli, že Antonín zdědil panelákový byt na Proseku. Měla jsem pocit, že nám osud konečně trochu přeje. Ale místo radosti přišla bouře.

Antonín seděl u stolu, hlavu v dlaních. „Mami, prosím tě, nech toho. Táta ten byt odkázal mně. Ty ses s ním rozvedla před dvaceti lety. Vždyť jsi sama říkala, že už s ním nechceš mít nic společného.“

„To je jedno! Byla jsem tvoje matka, starala jsem se o tebe sama! A teď přijde tahle holka a všechno ti zamotá!“ ukázala na mě prstem. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí, ale odmítala jsem brečet před ní. Vždycky jsem byla ta silná, ta rozumná.

Vzpomněla jsem si na své dětství v paneláku v Ostravě. Moji rodiče nikdy nic nevlastnili, celý život platili nájem a na víc neměli. Když jsem přijela do Prahy studovat na Karlovku, byla jsem pyšná na to, že si všechno platím sama – kolej, jídlo, skripta. S Antonínem jsme se poznali v menze. On byl tichý, laskavý kluk s hlubokýma očima a smutkem v duši. Jeho matka ho dusila svými požadavky a výčitkami. Když jsme se dali dohromady, doufala jsem, že spolu najdeme klid.

Ale paní Novotná byla jako stín. Každý víkend volala, že potřebuje pomoct s nákupem nebo s opravou pračky. Když jsme jí řekli o dědictví, změnila se v ledovou královnu. „Ten byt patří rodině! Nenechám si ho vzít nějakou holkou z Ostravy!“

Začalo to nenápadně – narážky, že bych měla platit víc na domácnost, protože „teď už máme kde bydlet“. Pak přišly výčitky Antonínovi: „Kdybys byl pořádný syn, dal bys mi aspoň půlku.“ Antonín byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Miloval mě, ale matka v něm vyvolávala pocit viny.

Jednoho večera přišla domů s dopisem od právníka. „Podávám žalobu,“ oznámila nám bez mrknutí oka. „Ten byt mi právem patří z poloviny.“

Byla jsem v šoku. „Ale vždyť jste rozvedení! A otec to jasně napsal do závěti!“

„To je mi jedno! Ty jsi ho k tomu navedla!“

Začal nekonečný kolotoč soudních stání. Každý měsíc jsme chodili na Pankrác k soudu, kde paní Novotná předváděla slzy a obviňovala mě z manipulace a vypočítavosti. „Lucie ho odtrhla od rodiny! Využila jeho slabosti!“ křičela před soudkyní.

Antonín byl zlomený. Přestal chodit do práce, uzavřel se do sebe. Já dělala dvě brigády – učila jsem češtinu cizince a večer roznášela pizzu po Vršovicích. Peníze mizely rychleji než naděje na smír.

Jednou v noci jsme seděli u stolu a Antonín řekl: „Možná bych jí měl dát tu půlku. Aspoň bude klid.“

„A co my? Co naše budoucnost? Máš právo na to dědictví! Ona tě jen vydírá!“

Mlčel dlouho. Pak zašeptal: „Nevím, jestli to zvládnu.“

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Já byla unavená a podrážděná, on pasivní a zlomený. Jednou jsem přišla domů a našla ho sbaleného. „Odcházím k mámě,“ řekl tiše.

Zůstala jsem sama v prázdném bytě plném krabic a vzpomínek. Soud nakonec rozhodl v náš prospěch – byt zůstal Antonínovi. Ale bylo to vítězství Pyrrhovo. Antonín už se nikdy nevrátil.

Dnes žiju v podnájmu na Žižkově a každý večer přemýšlím: Stálo to všechno za to? Má smysl bojovat za spravedlnost, když tím ztratíte lásku i rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?