Strach o budoucnost mého syna: Dědictví po manželovi a rodinné intriky, které mi změnily život

„Mami, proč na nás teta Jana zase křičela?“ ozvalo se tiše zpoza dveří dětského pokoje. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem myla nádobí, a v hlavě mi hučelo. Snažila jsem se najít odpověď, která by osmiletému Matýskovi neublížila, ale zároveň by nebyla lež.

„Neboj se, Matýsku, jen je teď všechno trochu složité,“ odpověděla jsem nakonec a snažila se usmát. Ale v očích mě pálily slzy. Kdybych jen mohla vrátit čas…

Před třemi měsíci jsem byla obyčejná žena z malého města u Hradce Králové. Můj muž Petr byl elektrikář, pracovitý, tichý člověk. Nikdy jsme neměli moc peněz, ale byli jsme šťastní. Pak přišla ta nehoda – Petr se už nikdy nevrátil domů. Pohřeb byl rychlý, chladný, a já měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

O týden později mi zavolal notář. „Paní Novotná, váš manžel měl životní pojistku a spoření. Dědíte vy a váš syn.“ Byla jsem v šoku. O penězích jsem nevěděla skoro nic – Petr byl vždycky ten, kdo řešil účty. Najednou jsme měli na účtu přes dva miliony korun.

Myslela jsem si, že to bude znamenat klid. Že budu moct Matýskovi dopřát lepší život. Ale místo toho začalo peklo.

První přišla tchyně, paní Novotná starší. „To jsou peníze naší rodiny,“ řekla mi tvrdě hned u dveří. „Petr by nikdy nechtěl, abys s nimi nakládala sama.“

Pak se přidala jeho sestra Jana. „Víš vůbec, kolik jsme toho pro Petra udělali? Ty jsi byla vždycky jen ta přivandrovalka z vesnice! Myslíš si, že ti ty peníze patří?“

Začaly chodit anonymní dopisy. Výhružky. Jednou někdo rozbil okno v našem bytě. Policie nic nevyšetřila – prý to byla náhoda.

Začala jsem se bát chodit ven. Matýska jsem vodila do školy a ze školy osobně. Přestala jsem spát. Každou noc jsem poslouchala zvuky v chodbě a čekala, kdy někdo přijde.

Jednou večer mi volala Jana: „Jestli ty peníze nenecháš být, postarám se, aby ti Matýska vzali.“

Zhroutila jsem se na podlahu v koupelně a brečela do ručníku, aby mě neslyšel. V hlavě mi běžely myšlenky: Co když mají pravdu? Co když nejsem dost silná? Co když opravdu přijdu o syna?

Začala jsem hledat pomoc. Šla jsem za právničkou paní Horákovou – starší paní z našeho domu, která kdysi dělala advokátku. „Nenechte se zastrašit,“ řekla mi pevně. „To dědictví je vaše a vašeho syna. Nikdo vám ho nemůže vzít.“

Ale strach zůstal. Každý den jsem sledovala Matýska na hřišti a bála se, že ho někdo odvede pryč.

Jednoho dne přišla Jana přímo do školy a pokusila se Matýska vyzvednout místo mě. Učitelka naštěstí zavolala policii – ale Jana tvrdila, že má právo vidět svého synovce.

Začaly soudy o opatrovnictví. Tchyně tvrdila, že nejsem schopná se o Matýska postarat – prý jsem psychicky labilní a peníze rozhazuji za hlouposti.

Musela jsem před soudem dokazovat, že nejsem blázen. Chodila jsem k psycholožce, která mi pomáhala zvládat úzkosti i noční můry.

Všichni sousedé najednou věděli všechno o mém životě. V obchodě si šeptali: „To je ta vdova s těmi penězi…“

Jednou večer přišel Matýsek domů uplakaný: „Mami, proč mi ve škole říkají, že tě zavřou?“

Objala jsem ho a slíbila mu, že ho nikdy neopustím.

Soud nakonec rozhodl v můj prospěch – ale Jana i tchyně se odvolaly. Peníze zůstaly na účtu pod dohledem soudu a já žila dál ve strachu.

Začala jsem psát deník – jediný způsob, jak si ulevit od bolesti a bezmoci.

Jednoho dne mi paní Horáková řekla: „Musíte být silná kvůli Matýskovi. On je vaše budoucnost.“

A tak každý den vstávám a bojuji dál – i když mám pocit, že už nemůžu.

Někdy v noci sedím u okna a ptám se sama sebe: Je možné ochránit dítě před vlastní rodinou? A co všechno je člověk ochoten obětovat pro bezpečí svého dítěte?