Švagrová, která předstírala těhotenství: Jak jedna lež rozvrátila naši rodinu

„Jano, prosím tě, musíš mi pomoct! Já to sama nezvládnu!“ Petra stála ve dveřích našeho bytu, oči zarudlé od pláče, ruce se jí třásly. Bylo pozdní odpoledne a já právě vařila večeři pro Martina a našeho syna Tomáška. Věděla jsem, že Petra poslední dobou nemá jednoduchý život – přišla o práci v knihkupectví a její přítel ji opustil. Ale nikdy jsem si nemyslela, že by byla schopná něčeho takového.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně a pozvala ji dál. Petra se zhroutila na gauč a mezi vzlyky mi začala vyprávět, že je těhotná. Prý to zjistila teprve včera a neví, co má dělat. „Nemám kam jít, Jano. Majitel bytu mi dal výpověď a já nemám peníze na kauci na nový byt. A teď… teď tohle.“

Byla jsem v šoku. Věděla jsem, že Petra není zodpovědná, ale tohle bylo něco jiného. Zavolala jsem Martinovi, aby přijel domů dřív. Když dorazil, Petra už byla trochu klidnější. „Martine, já… čekám dítě,“ řekla mu tiše. Martin zbledl a sedl si vedle ní. „To zvládneme, Peti. Pomůžeme ti,“ ujistil ji hned.

V následujících dnech jsme Petře nabídli, že může zůstat u nás, dokud si nenajde něco vlastního. Martin dokonce začal vyřizovat papíry na sociální dávky a já jsem Petře koupila pár věcí pro miminko. Moje tchyně Alena byla nadšená – těšila se na vnouče a každý den volala Petře, jak se cítí.

Jenže čas plynul a něco mi nesedělo. Petra nikdy nešla k lékaři, pořád říkala, že má strach z doktorů. Nikdy neukázala žádné potvrzení o těhotenství, ani ultrazvuk. Když jsem se jí na to zeptala, rozplakala se a tvrdila, že jí nevěřím.

Jednoho večera jsem zaslechla Petru telefonovat na balkoně. „Neboj se, nikdo nic nepozná. Hlavně musím vydržet ještě pár měsíců…“ Srdce mi bušilo až v krku. Co když si všechno vymyslela? Ale proč by to dělala?

Začala jsem být podezřívavá a svěřila jsem se Martinovi. Ten mě nejdřív odbyl: „Jano, prosím tě, proč by to dělala? Vždyť je to moje sestra!“ Ale i on si brzy všiml, že Petra nijak nepřibírá a pořád chodí kouřit na balkon.

Jednoho dne přišla Alena s tím, že chce jít s Petrou na kontrolu k lékaři. Petra se vymluvila na migrénu a zavřela se v pokoji. To už bylo moc i na Martina.

Večer jsme si sedli všichni tři do obýváku. „Petro, potřebujeme vědět pravdu,“ začal Martin vážně. „Jsi opravdu těhotná?“ Petra zbledla jako stěna a začala koktat: „Já… já…“

„Petro, prosím tě,“ vložila jsem se do toho já, „my ti chceme pomoct, ale musíš být upřímná.“

Petra se rozplakala a nakonec přiznala pravdu: „Nejsem těhotná! Já… bála jsem se, že skončím na ulici. Neměla jsem práci ani peníze… Chtěla jsem jen trochu času.“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a lítosti. Martin byl zničený: „Proč jsi nám to udělala? Vždyť jsme ti chtěli pomoct i tak!“

Petra se odstěhovala ještě ten večer k matce. Alena byla zdrcená – nejen kvůli ztracenému vnoučeti, ale hlavně kvůli tomu, jak její dcera lhala celé rodině. Martin s ní dlouho nemluvil.

Doma zůstalo ticho a prázdno. Každý večer jsem přemýšlela nad tím, kde jsme udělali chybu. Měli jsme být přísnější? Nebo jsme měli víc naslouchat?

Dnes už je to pár měsíců a vztahy v rodině jsou stále napjaté. Petra si našla práci v kavárně a snaží se dát svůj život dohromady. Ale důvěra je pryč.

Někdy si říkám: Co bych udělala jinak? Měla jsem ji hned prokouknout? Nebo je lepší věřit lidem i za cenu bolesti? Co byste udělali vy?