Švagrová mě viní z hladu své dcery: Když rodina praská ve švech

„Tohle už není fér, Ivano! Moje malá nemá co jíst a ty si tady žiješ jako královna!“ křičela na mě Lucie, moje švagrová, zatímco její dcera Anička seděla na gauči a tiše si hrála s plyšovým medvědem. V kuchyni voněla káva, ale napětí by se dalo krájet. Můj muž Petr stál mezi námi, ruce v kapsách, pohled upřený do země.

„Lucie, prosím tě, uklidni se,“ snažila jsem se zachovat klid, i když mi srdce bušilo až v krku. „Vždyť víš, že jsme ti už několikrát pomohli. Ale nemůžeme za to, co se stalo mezi tebou a Martinem.“

Lucie se rozplakala. „Ty to nechápeš! Všichni mě odsuzujete. Jen proto, že jsem udělala chybu… Ale Anička za nic nemůže!“

Vzpomněla jsem si na ten den před rokem, kdy Lucie přišla s kufrem ke dveřím našeho bytu. Byla rozcuchaná, uplakaná a v náručí držela malou Aničku. Martin, její manžel, ji vyhodil poté, co zjistil, že dítě není jeho. Celá rodina byla v šoku. Petr byl rozpolcený – na jednu stranu chtěl své sestře pomoct, na druhou stranu byl naštvaný kvůli tomu, jak zničila jejich rodinu.

Od té doby Lucie bydlela chvíli u nás, chvíli u své matky v paneláku na Jižním Městě. Práci si nenašla – tvrdila, že s malým dítětem ji nikde nevezmou. Peníze od státu nestačily ani na nájem, natož na jídlo. Často nám volala nebo psala zprávy: „Ivano, nemáš trochu mouky?“, „Petře, půjčíš mi tisícovku?“, „Můžu k vám přijít na oběd?“

Nejdřív jsem měla soucit. Sama jsem vyrůstala v rodině, kde se pomáhalo. Ale když už to trvalo několik měsíců a Lucie si zvykla na to, že jí všechno padá do klína, začala jsem cítit vztek. Petr byl čím dál víc podrážděný. „Nemůžeme ji živit věčně,“ říkal mi večer v ložnici. „Já chápu, že je to moje sestra… Ale ona si za to může sama.“

Jednou jsem přišla domů a našla Lucii v kuchyni, jak si bere jídlo z lednice bez ptaní. „Promiň,“ řekla jen a dál mazala chleby pro sebe i Aničku. Ten den jsem poprvé zvýšila hlas: „Lucie, musíš si najít práci! Nemůžeme tě pořád živit!“ Rozplakala se a odešla.

Od té doby se naše vztahy zhoršily. Lucie začala rozesílat po rodině zprávy o tom, jak jsme ji nechali na holičkách. Moje tchyně mi volala: „Ivanko, přece nenecháš malou Aničku hladovět?“ Snažila jsem se vysvětlit situaci, ale měla jsem pocit, že mě nikdo neposlouchá.

Jednoho dne přišla Lucie s Aničkou znovu ke dveřím. „Nemáme co jíst,“ řekla tiše. Petr mě pohledem prosil o slitování. Pustila jsem je dovnitř a ohřála polévku. Anička jedla mlčky, Lucie se dívala do stolu.

„Proč jsi vlastně Martinu lhala?“ zeptala jsem se najednou. „Proč jsi mu neřekla pravdu hned?“

Lucie se na mě podívala s nenávistí v očích. „Protože jsem se bála! Protože jsem byla sama! A teď jste mě všichni opustili!“

Petr do toho vstoupil: „Luci, my tě neopustili. Ale musíš taky něco dělat! Nemůžeš čekat, že tě budeme živit do nekonečna.“

Lucie vstala od stolu a začala balit věci. „Tak já už půjdu. Nechci být nikomu na obtíž.“ Anička se rozplakala: „Mami, já mám hlad…“

V tu chvíli mi bylo Aničky líto víc než kdy dřív. Ale zároveň jsem cítila bezmoc a vztek – proč mám nést odpovědnost za chyby někoho jiného?

Další dny byly plné ticha a napětí. Petr byl smutný a uzavřený do sebe. Já jsem měla výčitky svědomí – opravdu jsme udělali všechno pro to, aby Lucie a Anička netrpěly? Nebo jsme byli příliš tvrdí?

Jednou večer mi Petr řekl: „Ivano, já už nevím, co dělat. Je to moje sestra… Ale mám pocit, že nás jen využívá.“

Seděla jsem u okna a dívala se na světla paneláků naproti. Přemýšlela jsem o tom, kolik rodin v Česku řeší podobné problémy – kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním? Kdy už člověk musí říct dost?

Druhý den ráno mi přišla zpráva od Lucie: „Děkuju za všechno… Už vás nebudu obtěžovat.“ Od té doby jsme o ní dlouho neslyšeli.

Někdy večer přemýšlím: Mohli jsme udělat víc? Nebo jsme jen byli posledními v řadě těch, kteří Lucii museli pustit ze svého života? Co byste udělali vy na mém místě?