Tamé noci jsem vyhodila syna a snachu z domu – hranice, kterou jsem už nemohla překročit

„Mami, ty nám přece nemůžeš udělat tohle! Kam teď půjdeme?“ křičel na mě Tomáš, když jsem stála ve dveřích obýváku s klíči v ruce a srdcem bušícím až v krku. Bylo už po půlnoci, v paneláku na Lesné bylo ticho, jen z kuchyně se ozývalo tiché tikání hodin. Snacha Lucie stála za ním, ruce zkřížené na prsou, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset vyhodit vlastní dítě z domu. Tomáš byl vždycky můj miláček. Po smrti manžela jsme zůstali sami dva a já dělala všechno proto, aby mu nic nechybělo. Když si přivedl Lucii, byla jsem šťastná, že má někoho, kdo ho miluje. Jenže po svatbě se všechno změnilo.

Nejdřív to byly drobnosti – neuklizené nádobí, prádlo rozházené po bytě, pozdní příchody domů. Říkala jsem si, že jsou mladí, že si zvyknou. Ale pak začaly hádky. Lucie mi vyčítala, že se jim pletu do života, Tomáš se mě zastával jen ze začátku. Časem se přidal na její stranu. Najednou jsem byla ta špatná já.

Jednoho večera jsem přišla domů z práce a našla je oba v kuchyni, jak se hádají o peníze. Prý jim nedávám dost na domácnost. Zatímco já platila nájem, elektřinu i jídlo, oni utráceli za nové telefony a večeře v restauracích. Když jsem jim to řekla, Lucie mi vpálila do očí: „Tak proč nás tu vůbec trpíš? My bychom si klidně našli něco vlastního!“

Tohle mě bodlo do srdce. Ale pořád jsem doufala, že se to spraví. Jenže místo toho začali domů vodit kamarády, hlučné večírky končily až nad ránem. Sousedi si stěžovali, já nemohla spát a v práci jsem byla jako chodící mrtvola. Prosila jsem je, ať to omezí. Smáli se mi.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla svůj pokoj zamčený. Prý tam potřebují soukromí. Moje vlastní ložnice! V tu chvíli jsem pochopila, že už nejsem doma vítaná.

Ta noc, kdy jsem je vyhodila, byla vrcholem všeho. Vrátila jsem se z noční směny a našla v kuchyni rozbitou sklenici a na stole cizí peněženku. V obýváku spali dva jejich kamarádi. Tomáš s Lucií byli někde pryč. Sedla jsem si do kuchyně a brečela.

Když přišli domů kolem půlnoci, byli opilí a hluční. Snažila jsem se je utišit kvůli sousedům, ale smáli se mi do očí. „Tohle je taky náš byt!“ křikla Lucie.

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Vstala jsem a řekla: „Dost! Zítra ráno chci, abyste byli pryč.“

Tomáš na mě zíral jako na cizího člověka. „Mami…“

„Neříkej mi mami,“ přerušila jsem ho. „Už nejsem tvoje služka.“

Ráno sbalili pár věcí a odešli. Byt byl najednou tichý a prázdný. Seděla jsem u stolu a dívala se na jejich hrníčky – pořád tam stály vedle sebe, jako by čekaly, až si spolu dáme čaj.

První dny byly hrozné. Každý zvuk na chodbě mě děsil – co když se vrátí? Co když mi budou vyčítat, co jsem udělala? Sousedi mi nosili buchty a snažili se mě utěšit: „Udělala jste správně.“ Ale já měla pocit, že jsem selhala jako matka.

Tomáš mi nevolal. Lucie mi napsala jedovatou SMS: „Děkujeme za všechno! Už tě nikdy nechceme vidět.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Lužánkách, abych nemusela být doma sama se svými myšlenkami. Přemýšlela jsem o tom, kde jsme udělali chybu. Měla jsem být přísnější? Nebo naopak víc chápat? Proč mě Tomáš tak snadno vyměnil za Lucii?

Jednou večer mi zavolala moje sestra Jana: „Aleno, musíš myslet i na sebe! Nemůžeš jim dovolit všechno.“

Ale copak to jde? Když slyším v rádiu písničku, kterou jsme s Tomášem zpívali na chalupě u babičky, rozbrečím se jako malá holka.

Po dvou měsících mi Tomáš napsal zprávu: „Mami, můžeme si promluvit?“ Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň.

Sešli jsme se v kavárně u Svoboďáku. Byl pohublý a unavený. „Promiň,“ řekl tiše. „Nevěděl jsem, jak moc ti ubližujeme.“

Rozplakala jsem se přímo před ním. „Já tě pořád miluju,“ řekla jsem mu.

„Já tebe taky,“ zašeptal.

Lucie už s ním nebyla. Odešla k rodičům do Olomouce.

Dnes žiju sama v bytě plném vzpomínek. S Tomášem si voláme každý týden. Občas přijde na návštěvu – sám, nebo s novou přítelkyní Katkou, která mě vždy obejme a pomůže s nákupem.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Je možné milovat dítě a přitom mu nastavit hranice? Co byste udělali vy na mém místě?