Tati, kdo pro tebe vlastně jsem?

„Tati, kdo pro tebe vlastně jsem?“ Eliščin hlas mě zasáhl jako blesk z čistého nebe. Seděla na koberci v našem malém bytě na Jižním Městě, v ruce držela plyšového medvěda a její oči byly plné očekávání. Bylo jí teprve pět, ale v tu chvíli vypadala starší, skoro jako by už tušila, že odpověď nebude jednoduchá.

Zamrkal jsem, abych zahnal slzy, které se mi draly do očí. V hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak jsme s Janou před šesti lety seděli v kuchyni u její maminky a ona mi se slzami v očích oznámila, že je těhotná. Bylo nám dvacet jedna a dvacet dva. Jana studovala pedagogiku na Karlovce, já jsem pracoval na půl úvazku v knihkupectví a snil o tom, že jednou budu psát knihy. Dítě? To bylo něco, co jsme plánovali až za několik let. Jenže život si s námi zahrál jinak.

„Jsi moje všechno,“ odpověděl jsem nakonec Elišce a pohladil ji po vlasech. Usmála se a přitulila se ke mně. V tu chvíli jsem si ale nebyl jistý, jestli to byla pravda. Poslední měsíce byly těžké. Jana byla neustále unavená, hádali jsme se kvůli penězům i kvůli tomu, kdo z nás má víc času na sebe. Já měl pocit, že se mi život rozpadá pod rukama.

Jednoho večera, když Eliška už spala, seděli jsme s Janou v kuchyni. „Myslíš, že jsme to zvládli?“ zeptala se tiše a upřeně se na mě dívala. „Někdy mám pocit, že jsme jí spíš ublížili tím, jak jsme byli nepřipravení.“

„To není pravda,“ namítl jsem rychle, ale v hloubi duše jsem si nebyl jistý. Věděl jsem, že Jana měla těžké dětství – její otec odešel, když jí bylo osm, a matka pracovala ve dvou zaměstnáních, aby je uživila. Jana vždycky říkala, že nechce být jako její rodiče. Ale teď jsme byli přesně tam – unavení, podráždění a nejistí.

Jednoho dne přišla Eliška ze školky uplakaná. „Paní učitelka říkala, že mám nakreslit rodinu. Ale já nevím, jak má rodina vypadat,“ vzlykala. S Janou jsme na sebe jen bezmocně pohlédli. V tu chvíli mi došlo, že naše hádky a nejistoty už nejsou jen naše – dotýkají se i Elišky.

Začal jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti. Přemýšlel jsem o tom, co znamená být otcem. Můj vlastní táta byl přísný a málokdy mě pochválil. Vždycky chtěl, abych byl lepší než on – ale nikdy mi neřekl, že mě má rád. Bál jsem se, že budu stejný.

Jednou večer jsem zaslechl Janu plakat v koupelně. Opatrně jsem otevřel dveře. „Promiň,“ zašeptala mezi vzlyky. „Já už nevím, jak dál.“

Objal jsem ji a oba jsme plakali. Poprvé po dlouhé době jsme si řekli všechno – o strachu z budoucnosti, o pocitu selhání i o tom, jak moc nám na sobě záleží. Rozhodli jsme se vyhledat pomoc – začali jsme chodit na rodinnou terapii.

Bylo to těžké. Museli jsme si přiznat spoustu věcí – třeba to, že Jana měla pocit, že je na všechno sama, nebo že já utíkám do práce a ke svým knihám místo toho, abych byl doma. Ale postupně jsme se učili mluvit spolu jinak.

Jednoho dne přišla Eliška domů s obrázkem rodiny – byli jsme tam všichni tři a nad námi duha. „To je naše rodina,“ řekla hrdě a já měl slzy v očích.

Začali jsme trávit víc času spolu – chodili jsme na výlety do Prokopského údolí, pekli bábovku podle receptu od Janiny babičky a večer si četli pohádky. Nebylo to vždycky dokonalé – někdy jsme se pořád hádali kvůli hloupostem nebo byli unavení z práce. Ale začali jsme si víc vážit těch malých okamžiků štěstí.

Jednou večer mi Eliška přišla dát pusu na dobrou noc a zašeptala: „Tati, mám tě ráda.“ V tu chvíli jsem věděl, že i když jsme udělali spoustu chyb, něco děláme správně.

Někdy si pořád kladu otázku: Jsem pro Elišku opravdu dobrý táta? A co vlastně znamená být dobrým rodičem? Možná to není o dokonalosti, ale o tom být tady – i když je to těžké.