Tchyně, která dusí mého syna: Rozhodla jsem se postavit se jí čelem

„Honzo, proč jsi zase přijel pozdě? Víš, že jsme měli být u nás na oběd už ve dvanáct!“ ozvala se paní Novotná hned, jak můj syn překročil práh jejich domu. Stála jsem opodál a sledovala, jak se Honza omlouvá a sklání hlavu. V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet, ale místo toho jsem jen sevřela ruce v pěst.

Vždycky jsem byla na Honzu pyšná. Vyrůstal bez otce, všechno jsme zvládali sami. Když si našel práci v bance a po letech dřiny si koupil vlastní byt na hypotéku, měla jsem pocit, že jsme to zvládli. Pak mi jednoho dne zavolal: „Mami, chci tě seznámit s Lenkou.“ Byla milá, usměvavá, trochu tichá. Ale její matka… To bylo jiné kafe.

První setkání s paní Novotnou proběhlo v kavárně na náměstí. „Ivano, vy jste sama? To musí být těžké,“ začala hned, sotva jsme si sedly. „Já bych to nezvládla. Ale aspoň máte Honzu, že?“ Usmála se na mě tím svým úsměvem, ve kterém bylo víc povýšenosti než pochopení. Už tehdy jsem cítila, že s ní nebude jednoduché pořízení.

Čím víc se Honza s Lenkou scházeli, tím víc ho její rodina vtahovala do svého světa. Každý víkend musel být u nich na chalupě v Jizerských horách. Když jednou odmítl, protože měl práci, Lenčina matka mu volala a vyčítala mu to do telefonu: „Honzo, rodina je přece nejdůležitější! To tě tak málo zajímáme?“

Začalo to nenápadně. Nejprve ho prosili o drobnosti – odvoz babičky k lékaři, opravu plotu, pomoc s účetnictvím. Pak přišly větší požadavky: „Honzo, mohl bys nám pomoct s rekonstrukcí koupelny? Ty přece rozumíš financím, určitě to zařídíš levněji.“ Honza nikdy neuměl říct ne. Vždycky byl hodný kluk.

Jednou večer mi volal: „Mami, já už fakt nevím. Přijdu domů z práce a místo odpočinku musím jet k Novotným něco zařizovat. Lenka říká, že to je normální.“ Slyšela jsem v jeho hlase únavu i zoufalství.

Zkusila jsem si s Lenkou promluvit: „Lenko, Honza je poslední dobou hodně unavený. Možná by potřeboval víc klidu.“ Jen pokrčila rameny: „Maminka je zvyklá, že jí všichni pomáhají. Já taky musím.“

Situace se vyhrotila minulý měsíc. Honza měl narozeniny a já mu chtěla udělat oslavu doma. Pozvala jsem i Lenku a její rodiče. Paní Novotná přišla pozdě a hned ve dveřích začala: „Ivano, vy jste koupila ten dort? Já bych radši upekla sama, ale co už…“ Celý večer kritizovala všechno – od výběru jídla po výzdobu bytu.

Po oslavě mi Honza řekl: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Lenka stojí vždycky na straně své mámy. Když jí něco řeknu, urazí se.“ Viděla jsem, jak je nešťastný.

Jednoho dne jsem byla svědkem hádky mezi Lenkou a Honzou:

„Proč musíš pořád všechno dělat pro tvoji mámu?“ ptal se Honza tiše.
„Protože ona to ode mě čeká! A ty bys měl být rád, že tě bere jako člena rodiny,“ odsekla Lenka.
„Ale já už nemůžu! Nemám čas ani na sebe!“

V tu chvíli mi došlo, že musím zasáhnout. Nechtěla jsem přijít o syna jen proto, že někdo jiný neumí respektovat jeho hranice.

Následující víkend jsem pozvala paní Novotnou na kávu k sobě domů. Seděla naproti mně v mém malém obýváku a upíjela kávu z hrníčku s nápisem „Nejlepší máma“.

„Paní Novotná,“ začala jsem opatrně, „chtěla bych si s vámi promluvit o Honzovi.“

Zvedla obočí: „Copak? Něco se stalo?“

„Honza je poslední dobou hodně unavený. Má náročnou práci a potřebuje taky čas pro sebe. Myslím, že by bylo dobré mu dát trochu prostoru.“

Chvíli mlčela a pak řekla: „Ale my ho máme rádi! Je skoro jako náš syn.“

„Právě proto byste mu měla dopřát klid. Každý potřebuje někdy vypnout.“

Viděla jsem v jejích očích překvapení i dotčenost. „Já jen nechci, aby byl sám…“ zašeptala nakonec.

„Nebojte se,“ usmála jsem se smutně. „Honza nikdy nebude sám. Ale potřebuje vědět, že ho respektujete.“

Od té doby se něco změnilo. Paní Novotná začala být zdrženlivější ve svých požadavcích – aspoň navenek. Lenka byla chvíli uražená a s Honzou měli několik dlouhých rozhovorů o tom, co znamená rodina a kde jsou hranice.

Honza mi nedávno řekl: „Mami, díky za to, že ses mě zastala. Nevím, co bych bez tebe dělal.“

A já teď často přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen přilila olej do ohně? Jak byste to řešili vy? Má člověk právo chránit své dítě i před jeho vlastní rodinou?