Tchyně mi vzala všechno – i konvici! Bouře za zavřenými dveřmi české domácnosti

„Tohle je můj dům, Marie! A já rozhodnu, co tu zůstane a co ne!“ Její hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u prázdné linky, kde ještě včera stála moje oblíbená konvice. Teď tam zela prázdnota. Tchyně Jarmila, s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozbít sklo, se na mě dívala, jako bych byla vetřelec.

„Ale Jarmilo, vždyť tu bydlíme s Petrem…“ pokusila jsem se šeptem protestovat.

„To je sice hezké, ale já tu byla první. A když už tu mám žít s vámi, tak aspoň podle svých pravidel!“ odsekla a začala z poliček sundávat další věci – hrníčky po babičce, utěrky, dokonce i starý mixér.

V tu chvíli vešel Petr. „Co se děje?“ zeptal se unaveně, aniž by zvedl oči od mobilu.

„Tvoje matka mi bere všechno z kuchyně!“ vyhrkla jsem zoufale.

Petr jen pokrčil rameny. „Mami, nech to být…“ zamumlal, ale jeho hlas byl slabý a bez přesvědčení.

Jarmila se na něj podívala a on okamžitě zmlkl. Věděla jsem, že nikdy nedokáže své matce odporovat. Vždycky to tak bylo – od chvíle, kdy jsme se sem nastěhovali po svatbě. Byt byl původně její a ona nám ho „velkoryse“ přenechala, když šla na čas k sestře do Brna. Jenže po roce se vrátila – prý jí v Brně chybí její věci a její rodina.

Od té doby jsem žila v neustálém napětí. Každé ráno jsem nacházela své oblečení přerovnané ve skříni, moje knihy byly schované v krabicích ve sklepě a dokonce i naše svatební fotografie zmizely z poličky v obýváku. Jarmila tvrdila, že „zbytečně zabírají místo“.

Začala jsem být podrážděná a unavená. V práci jsem dělala chyby, doma jsem se hádala s Petrem kvůli každé maličkosti. „Proč jí nikdy nic neřekneš?“ vyčetla jsem mu jednoho večera.

„Je to moje máma… Nemůžu ji vyhodit na ulici,“ odpověděl tiše.

„Ale co my? Co já? Copak na nás nezáleží?“

Petr jen mlčel a díval se do stolu.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Jarmilu, jak balí moje hrnce do krabic.

„Co to děláte?“ zeptala jsem se už bez síly.

„Odnáším je k sobě do pokoje. Potřebuju je víc než ty,“ řekla klidně.

V tu chvíli mi praskly nervy. „Tohle je i můj domov! Mám právo tu žít jako člověk, ne jako host!“ vykřikla jsem.

Jarmila se jen ušklíbla: „Tak si najdi vlastní byt.“

Zavřela jsem se v ložnici a rozplakala se. Připadala jsem si bezmocná a sama. Moje vlastní rodina mě nechápala. Moje máma mi po telefonu radila: „Musíš si dupnout! Jinak tě převálcuje.“

Ale jak? Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny – jeho matka a já. A on vždycky ustoupil té silnější.

Začala jsem hledat podnájem. Každý večer jsem procházela inzeráty na internetu a představovala si život bez Jarmily. Ale pak jsem si vzpomněla na Petra – na to, jak jsme spolu plánovali budoucnost, děti, společné snídaně v kuchyni…

Jednoho večera jsem přišla domů později než obvykle. V kuchyni seděla Jarmila s Petrem a něco mu šeptala. Když mě uviděla, zmlkla.

„Marie…“ začal Petr nejistě. „Máma říká, že bychom měli zvážit, jestli nám to takhle vyhovuje.“

„A co ty?“ zeptala jsem se přímo.

Petr sklopil oči: „Nevím…“

V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco nezměním já sama, nic se nezmění nikdy.

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí do tašky a odešla k mamince do Modřan. Nechala jsem Petrovi dopis:

„Buď najdeme společnou cestu jako partneři – bez tvé matky mezi námi – nebo už žádná cesta nebude.“

Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. Dny u maminky byly plné slz a nejistoty. Ale poprvé po dlouhé době jsem měla pocit svobody. Mohla jsem si dát čaj v klidu, nikdo mi nepřerovnával věci ani nekontroloval každý můj krok.

Po týdnu mi Petr zavolal: „Mluvil jsem s mámou. Odstěhuje se zpátky k sestře.“ Jeho hlas zněl jinak – unaveně, ale rozhodně.

Vrátila jsem se domů a poprvé po dvou letech jsme s Petrem seděli u stolu sami dva. Bylo ticho, ale jiné než dřív – klidné.

Jarmila si odnesla všechno – i tu starou konvici. Ale já získala zpět svůj život.

Někdy večer sedím v kuchyni s hrníčkem čaje a přemýšlím: Proč je tak těžké říct „dost“ lidem, kteří nám ubližují? A kolik žen v Česku žije v podobném tichém zoufalství za zavřenými dveřmi? Co byste udělali vy na mém místě?