Tchynina láska jen pro jednoho: Jak nás favoritismus roztrhal na kusy

„Proč jsi zase nepřinesla ten čaj, jak jsem říkala? Vždyť Petr potřebuje vitamíny!“ Tchyně stála ve dveřích našeho bytu, ruce v bok, pohled jako led. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Už třetí týden se snažím zvládnout všechno sama – práci, domácnost, nemocného manžela a naši malou Aničku. Ale paní Věra, moje tchyně, vždycky najde něco, co dělám špatně.

Petr leží v ložnici, tvář bledou a oči unavené. Jeho kašel mě budí každou noc. Přestože je slabý, nikdy si nestěžuje. „Jani, nech to být, mamka to myslí dobře,“ šeptá mi, když se snažím uklidit kuchyň po dalším výpadu jeho matky. Ale já vím své. Věra nikdy neměla pro mě ani pro Petra tolik pochopení jako pro Martina, jeho mladšího bratra.

Martin je zlatý hoch. Vždycky byl. Když byl malý, dostával nové hračky, zatímco Petr dědil jeho staré. Když jsme se s Petrem vzali, Věra mi na svatbě pošeptala: „Doufám, že budeš pro Petra stejně dobrá žena, jako je Martinova Jana pro něj.“ Ano, i Martinova žena se jmenuje Jana – a podle tchyně je dokonalá.

Teď, když je Petr nemocný, čekala jsem, že se Věra konečně postaví za svého staršího syna. Ale místo toho neustále mluví o tom, jak je Martin unavený z práce a jak potřebuje klid. „Martin má tolik starostí! A ty jeho děti…“ opakuje mi pořád dokola. Přitom já už tři týdny nespím a snažím se udržet naši rodinu pohromadě.

Jednoho dne přijde Martin na návštěvu. Přinese Petru knížku a Věra ho vítá jako krále. „Martinečku, pojď dál! Dáš si kávu? Jana ti udělá.“ Ani se mě nezeptá. Jen pokyne rukou a já jdu do kuchyně jako služka. Slyším jejich smích z obýváku a cítím v hrudi hořkost.

Večer sedím s Petrem na posteli. „Proč tě máma pořád upřednostňuje?“ ptám se tiše. Petr se zamračí. „Nevím. Asi jsem jí nikdy nebyl dost dobrý.“ Jeho hlas je zlomený a já cítím slzy v očích.

Další den přijde Věra s taškou plnou jídla – ale většina je pro Martina. „On má rád tyhle koláčky,“ vysvětluje mi. „A ty polévky jsou pro něj, až půjde z práce.“ Petr dostane jen pár mandarinek.

Začínám být zoufalá. Cítím se neviditelná a bezmocná. Snažím se mluvit s Věrou: „Paní Věro, Petr je opravdu slabý. Potřeboval by vaši podporu.“ Odpoví mi chladně: „Ty jsi jeho žena. To je tvoje povinnost.“

Jednoho večera Petr zkolabuje. Volám sanitku a v nemocnici čekám sama na chodbě. Věra přijde až ráno – s Martinem po boku. Objímá ho a šeptá mu do ucha slova útěchy. Mně sotva kývne na pozdrav.

Petr leží na JIPce a já sedím vedle něj. Držím ho za ruku a v hlavě mi běží všechny ty roky přehlížení a bolesti. Když se probere, zašeptá: „Jani, děkuju ti… že tu jsi.“

Po týdnu se vracíme domů. Věra přijde s Martinem na návštěvu – tentokrát bez koláčků pro Petra. Místo toho začne mluvit o tom, jak by bylo lepší, kdybychom se přestěhovali blíž k Martinovi, aby to měla jednodušší.

Vybuchnu: „A co Petr? Co my? Proč je vždycky všechno jen o Martinovi?“ Věra se urazí a odejde bez slova.

Doma je ticho. Petr mě obejme: „Možná bychom měli začít žít podle sebe, ne podle ní.“

Od té doby jsme s Petrem začali stavět naši rodinu na vlastních pravidlech. Ale jizvy zůstaly – v jeho očích i v mém srdci.

Někdy v noci přemýšlím: Proč některé matky milují jedno dítě víc než druhé? A jak dlouho může rodina přežít, když ji favoritismus pomalu rozežírá zevnitř?

Co byste dělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková bolest někdy odpustit?