Tchynina láska na váze: Jak nás rozděluje její oblíbenectví

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ ozval se Petr z postele, hlas mu chrčel a v očích měl slzy bolesti i vzteku. Seděla jsem vedle něj, držela ho za ruku a snažila se mu dodat sílu, zatímco jeho matka, paní Novotná, stála u dveří s taškou plnou jídla a léků. Ale ta taška nebyla pro nás. Byla pro Tomáše, jeho mladšího bratra, který byl zdravý jako řípa a právě se vrátil z víkendu na horách.

„Petře, Tomáš má teď těžké období v práci, potřebuje podpořit,“ řekla paní Novotná ledabyle, aniž by se na svého nemocného syna pořádně podívala. „Ty jsi vždycky silný, ty to zvládneš.“

Cítila jsem, jak se mi v hrudi svírá hněv i bezmoc. Petr měl zápal plic, byl slabý, hubnul před očima a já jsem dělala všechno možné, abych ho udržela nad vodou. Ale jeho matka jako by ho neviděla. Jako by pro ni existoval jen Tomáš – ten úspěšný, ten oblíbený, ten, kterému vždycky všechno prošlo.

Vzpomněla jsem si na všechny ty rodinné oslavy, kde paní Novotná vyprávěla historky o Tomášových úspěších v práci, o jeho novém autě, o tom, jak je šikovný. Petr seděl stranou a mlčel. Nikdy si nestěžoval. Ale teď, když byl opravdu v nouzi, když potřeboval matčinu lásku a podporu víc než kdy jindy, dostal jen prázdné fráze.

„Mami,“ zkusila jsem to já, „Petr je opravdu nemocný. Potřebuje tě.“

Podívala se na mě s ledovým klidem. „Jano, ty jsi jeho žena. To je tvoje povinnost.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a objala Petra pevněji.

Dny plynuly a Petrův stav se zhoršoval. Lékaři nám doporučili hospitalizaci. Byla jsem s ním každý den v nemocnici, nosila mu polévky a čisté prádlo. Tomáš přišel jednou – s mobilem v ruce a spěchal na schůzku. Paní Novotná za ním přišla dvakrát – pokaždé s jídlem pro Tomáše.

Jednou večer jsem ji zastihla na chodbě nemocnice.

„Paní Novotná, proč… proč to děláte?“ zeptala jsem se tiše. „Petr vás potřebuje.“

Zamračila se. „Tomáš je citlivý. Petr je silný. Vždycky byl. On to zvládne.“

„Ale teď je slabý! Teď potřebuje vás!“

Jen pokrčila rameny a odešla.

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Když jsme s Petrem měli svatbu, paní Novotná nám dala do obálky tisíc korun – Tomášovi na svatbu koupila auto. Když jsme čekali první dítě, řekla mi: „Doufám, že bude aspoň z poloviny tak chytré jako Tomáš.“

Petr nikdy neřekl proti matce křivého slova. Ale teď jsem viděla v jeho očích bolest a zklamání.

Jednoho dne přišel Tomáš do nemocnice s matkou. Seděli u postele a bavili se o jeho nové pracovní nabídce v Praze.

„To je skvělé, Tomáši,“ řekl Petr tiše.

„No jo,“ usmála se paní Novotná, „Tomáš má před sebou velkou budoucnost.“

Petr se na mě podíval a já viděla, jak se mu lesknou oči.

Po návratu domů už Petr skoro nemluvil. Ležel v posteli a díval se do stropu.

Jednou večer jsem ho našla plakat.

„Jano… proč mě máma nikdy nemilovala tak jako Tomáše?“

Objala jsem ho a snažila se mu vysvětlit něco, co sama nechápu.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. Petr byl podrážděný, já unavená a zoufalá. Cítila jsem se sama proti celému světu.

Jednou večer zazvonil Tomáš u dveří.

„Můžu dál?“ zeptal se rozpačitě.

Petr mlčel.

„Hele… já vím, že máma… že to není fér,“ začal Tomáš tiše. „Ale já si to nevybral.“

„To není tvoje vina,“ řekl Petr zlomeně.

Tomáš chvíli mlčel a pak vytáhl z kapsy klíče od auta.

„Tohle ti patří víc než mně,“ řekl a položil je na stůl.

Petr jen zavrtěl hlavou.

Po té návštěvě se něco změnilo. Petr začal znovu jíst, občas se usmál. Ale mezi námi i mezi bratry zůstalo něco nevyřčeného – bolest, kterou nejde jen tak zahodit.

Paní Novotná dál žila ve svém světě. Když jsme jí oznámili narození našeho druhého dítěte, řekla jen: „Snad bude tentokrát po Tomášovi.“

A já? Naučila jsem se chránit naši rodinu před jejími slovy i činy. Ale někdy v noci přemýšlím: Proč některé matky nedokážou milovat své děti stejně? A co to udělá s těmi, kteří jsou vždycky až druzí?