Tchynina oslava: Když rodinné tradice přerostou přes hlavu

„Jano, nezapomeň, že maminka má ráda štrúdl s mákem a že by bylo hezké, kdybys letos udělala i ten její oblíbený bramborový salát,“ ozvalo se z telefonu sotva jsem stihla pozdravit. Byla to moje švagrová Petra, která mi jako každý rok připomínala, co všechno by na oslavě tchyniných narozenin nemělo chybět. V tu chvíli jsem stála v kuchyni, ruce od mouky, a v hlavě mi běželo: Proč zase já?

„Petro, víš, že mám teď v práci šílený frmol? Nemohli bychom letos udělat oslavu třeba u vás?“ zkusila jsem opatrně.

„Ale Jani, vždyť ty to máš tak krásně zařízené! U nás by se všichni mačkali. Navíc maminka říkala, že se u tebe cítí jako doma.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit vztek. Jako doma? Spíš jako v hotelu s plnou penzí a pokojskou zdarma. Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce, kdy jsem do noci drhla skleničky a ráno mě čekaly hromady špinavého nádobí. Nikdo mi nepomohl. Všichni jen seděli, smáli se a brali to jako samozřejmost.

Letos jsem si ale slíbila, že to bude jiné. Už několik týdnů jsem cítila, jak mi dochází síly. Práce v kanceláři byla náročná, děti měly své kroužky a úkoly, manžel Tomáš často pracoval přesčas. Přesto všichni očekávali, že budu dokonalá hostitelka. Nikdo se nezeptal, jestli to zvládám.

Den oslavy přišel rychleji, než bych si přála. Ráno jsem vstala dřív než obvykle a začala péct štrúdl, vařit salát a zdobit obývák. Děti pobíhaly kolem a hádaly se o poslední kousek čokolády. Tomáš seděl u počítače a tvářil se, že má moc práce na to, aby mi pomohl.

„Tomáši, mohl bys prosím pověsit ty balónky?“ požádala jsem ho.

„Za chvíli, Jani. Musím ještě dopsat ten e-mail.“

Za chvíli znamenalo nikdy. Balónky jsem nakonec pověsila sama.

Když dorazili první hosté – tchyně Marie s Petrou a jejím manželem Pavlem – už jsem byla vyčerpaná. Marie mě objala a hned začala komentovat: „Jé, Janičko, ty jsi zase tak krásně uklidila! A ten štrúdl voní až na chodbu.“

Usmála jsem se, ale uvnitř mě to bodlo. Nikdo si nevšiml kruhů pod mýma očima ani toho, že jsem od rána nejedla.

Oslava začala v poklidném duchu. Všichni seděli u stolu, smáli se a chválili jídlo. Jen já jsem neustále odbíhala do kuchyně – dolít pití, přinést další talíře, uklidit rozlitou kávu. Děti mezitím rozházely hračky po celém bytě.

V jednu chvíli jsem zaslechla Petru šeptat Marii: „Jana je prostě úžasná. Já bych tohle nikdy nezvládla.“

„To víš, ona je na to zvyklá,“ odpověděla Marie samozřejmě.

V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. Zvyklá? Nikdo se nenarodil jako služka.

Po obědě začali hosté rozbalovat dárky. Marie dostala nový šál od Petry a Pavla, Tomáš jí věnoval knihu o zahradničení (kterou jsem samozřejmě koupila já). Já dostala jen poděkování pohledem.

Když přišel čas na dort, už jsem byla na pokraji sil. Dort jsem nesla do obýváku s třesoucíma rukama. Najednou mi uklouzla ruka a dort spadl na zem.

Nastalo ticho.

Marie zalapala po dechu: „Janičko! To nevadí…“

Petra se snažila zachránit situaci: „To se stane každému.“

Ale já už to nevydržela. „Nezlobte se na mě,“ vyhrkla jsem, „ale já už prostě nemůžu! Každý rok je to stejné – všechno je na mně a nikdo mi nepomůže! Já nejsem robot!“

Všichni ztuhli. Tomáš konečně zvedl hlavu od telefonu a nechápavě na mě koukal.

„Jano… proč jsi nic neřekla?“ zeptal se tiše.

„Protože jste nikdy neposlouchali!“ vykřikla jsem a rozbrečela se.

Nastalo trapné ticho. Petra vstala a začala sbírat dort ze země. Marie mě objala: „Promiň nám to, Janičko. My jsme si neuvědomili, jak moc toho máš.“

Ten večer jsme si poprvé v životě sedli všichni ke stolu bez jídla a začali mluvit – opravdu mluvit – o tom, jak rozdělit práci příště jinak. Petra nabídla, že příští oslavu udělají u nich. Tomáš slíbil, že bude víc pomáhat.

Když všichni odešli a já seděla v tichém bytě s hrníčkem čaje v ruce, cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Proč muselo dojít až sem? Proč je v českých rodinách tak těžké říct si o pomoc?

Možná nejsem jediná žena, která tohle zažívá. Kolik z vás už někdy cítilo totéž? Co byste udělali na mém místě vy?