Teď mi je 75 a jsem sama: Moje dcera má svůj život a na mě už nemá čas

„Mami, já už to takhle dál nezvládnu. Mám svoji rodinu, musím myslet i na ně.“

Ta slova mi pořád zní v uších. Sedím v kuchyni, ruce se mi třesou a hrnek s čajem se mi klouže mezi prsty. Dívám se z okna na šedé paneláky v Modřanech a přemýšlím, kdy se to všechno takhle pokazilo. Jana, moje jediná dcera, moje všechno… A teď? Jsem jí na obtíž.

Vzpomínám si, jak jsem ji držela v náručí poprvé. Bylo mi dvacet dva, byl rok 1971 a já byla přesvědčená, že jí dám všechno, co budu moct. Její otec, Petr, nás opustil, když jí byly tři roky. Prý „potřebuje svobodu“. Zůstaly jsme samy dvě. Všechno jsem podřídila Janě – pracovala jsem na dvě směny v Motokovu, abych jí mohla koupit nové boty na tělocvik nebo zaplatit školu v přírodě.

„Mami, proč jsi pořád v práci?“ ptala se mě často. „Abychom měly na všechno, co potřebujeme,“ odpovídala jsem a hladila ji po vlasech. Nikdy jsem si nestěžovala. Ani když jsem večer padala únavou do postele a ráno vstávala ještě za tmy.

Když Jana vyrostla, byla jsem na ni pyšná. Dostala se na gympl, pak na vysokou – studovala práva. Vždycky byla chytrá a cílevědomá. Jenže čím byla starší, tím víc se vzdalovala. Přestala mi vyprávět o svých starostech, o klucích, o škole. „Mami, to bys nepochopila,“ říkala mi často.

A pak přišel Tomáš. Její první vážný přítel. Pamatuju si, jak jsem ho poprvé pozvala na oběd. Snažila jsem se uvařit svíčkovou podle receptu své maminky. Tomáš byl milý, ale Jana byla nervózní. „Mami, prosím tě, nech toho vyptávání,“ okřikla mě u stolu. Tehdy mě to zabolelo.

Roky plynuly a Jana se vdala. Narodily se jí dvě děti – Anička a Matěj. Snažila jsem se být babičkou na plný úvazek. Vozila jsem děti do školky, hlídala je o víkendech, pekla bábovky a štrúdly. Byla jsem šťastná, že mě potřebují.

Jenže děti rostly a Jana měla čím dál méně času. „Mami, dneska to nestihnu,“ volala mi často. „Mám poradu v práci.“ Nebo: „Mami, Matěj má trénink a Anička doučování.“

A pak přišla ta věta – ta věta, která mě rozdrtila: „Mami, já už to takhle dál nezvládnu.“

„Janičko,“ šeptala jsem do telefonu, „ale já tě potřebuju…“

„Mami, já mám taky svůj život! Nemůžu být pořád jen u tebe nebo ti všechno zařizovat! Máš přece sousedku paní Novotnou…“

Paní Novotná! Ta drbna z vedlejšího bytu? Ta mi má nahradit vlastní dceru?

Odložila jsem telefon a rozplakala se jako malá holka. V tu chvíli mi došlo, že jsem zůstala úplně sama.

Dny se vlečou jeden za druhým. Ráno vstanu, uvařím si kávu a pustím rádio. Někdy jdu nakoupit do Alberta na rohu – tam aspoň potkám pár známých tváří. Občas si povídám s paní Novotnou na lavičce před domem. Ale není to ono.

Večer sedím u televize a čekám na telefonát od Jany. Většinou nepřijde.

Jednou za měsíc přijede s dětmi na návštěvu. Přinesou mi kytku nebo koláč z pekárny. Děti jsou už velké – Anička má patnáct a Matěj třináct. Vždycky sedí u mobilu nebo si povídají mezi sebou.

„Babičko, co jsi dělala dneska?“ zeptá se mě někdy Anička ze slušnosti.

„Byla jsem v lékárně pro prášky na tlak,“ odpovím a usměju se.

Jana mezitím kontroluje e-maily na telefonu.

„Mami, potřebuješ něco?“ zeptá se rychle.

Chci říct: Potřebuju tebe! Potřebuju slyšet tvůj hlas, cítit tvoji blízkost… Ale místo toho jen zavrtím hlavou.

Když odcházejí, políbí mě na tvář a zamávají z chodby.

Zůstanu stát ve dveřích a poslouchám jejich kroky po schodech dolů.

Někdy mám pocit, že bych měla být vděčná – vždyť jsou zdraví, mají práci, děti studují… Ale proč mám pocit prázdna? Proč mě bolí srdce pokaždé, když zavřu dveře za jejich odchodem?

Jednou večer mi volala sousedka paní Novotná:

„Alenko, nechcete přijít na kafe? Díváme se s holkama na Ordinaci.“

Odmítla jsem. Nechtěla jsem být mezi cizími lidmi – chtěla jsem svoji rodinu.

Začala jsem psát deník. Každý den si zapisuju vzpomínky – jak jsme s Janou chodily do Stromovky krmit labutě, jak jsme spolu pekly vánoční cukroví… Ty chvíle už jsou pryč.

Někdy mám chuť Janě zavolat a říct jí všechno – jak moc mi chybí, jak moc ji potřebuju… Ale bojím se její reakce.

Možná jsem udělala chybu – možná jsem ji příliš chránila a rozmazlovala. Možná jsem jí nedovolila být samostatná… A teď sklízím ovoce své mateřské lásky.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom všem – o životě, o stáří, o samotě.

Ráno vstanu a zase začínám nový den – sama.

Možná je to osud všech matek – dát všechno svým dětem a pak zůstat stranou jejich života.

Ale proč to tak bolí?

Máte to někdo podobně? Myslíte si, že jsme si za tuhle samotu ve stáří částečně vinny samy? Nebo je to prostě dnešní doba?