Testament v Senci: Pravda o rodině a dědictví

„Mami, musíš se rozhodnout, co s tím domem v Senci!“ křičela na mě Lucie, zatímco jsem se snažila popadnout dech v dusném obýváku. Pot mi stékal po čele a ruce se mi třásly. „Vždyť už nejsi nejmladší, měla bys myslet na budoucnost!“ přidal se Petr, můj syn, s pohledem upřeným na starou vitrínu plnou porcelánu po babičce. V tu chvíli jsem ucítila ostrou bolest na hrudi a svět se mi rozmazal před očima.

Probrala jsem se až v nemocnici. Nad hlavou mi visel bílý strop a kolem postele stály mé děti – Lucie, Petr a nejmladší Jana. Všichni měli starostlivé výrazy, ale v jejich očích jsem zahlédla něco jiného. Něco, co mě bodlo hlouběji než bolest na hrudi. „Mami, musíš na sebe dávat pozor,“ šeptala Jana a hladila mě po ruce. Ale když si mysleli, že spím, slyšela jsem jejich tiché rozhovory na chodbě.

„Když to půjde takhle dál, budeme muset řešit dědictví dřív, než jsme čekali,“ šeptala Lucie. „Ten dům má cenu milion a půl, to není málo,“ odpověděl Petr. „Ale hlavně aby to nenechala všechno Janě, vždycky byla její oblíbenkyně.“

Ležela jsem tam a slzy mi tekly po tvářích. Vždycky jsem si myslela, že rodina je to nejcennější, co mám. Po smrti manžela jsem dělala všechno pro to, aby děti měly domov plný lásky a bezpečí. A teď? Teď se hádají o dům, který jsme s Karlem stavěli vlastníma rukama.

Po týdnu mě pustili domů. Děti se střídaly v návštěvách – nosily mi jídlo, uklízely, ale pokaždé nezapomněly zmínit dům v Senci. „Mami, měla bys už napsat závěť,“ naléhala Lucie jedno odpoledne. „Nikdy nevíš, co se může stát.“

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na starou fotografii – já s Karlem před domem v Senci, děti ještě malé, všichni se smějeme. Srdce mě bolelo víc než jizva po infarktu. Co když mají pravdu? Co když je čas rozhodnout?

Druhý den ráno jsem si oblékla svůj nejlepší kabát a vydala se k notáři. Cestou jsem si v hlavě přehrávala všechny ty roky – Vánoce u krbu, letní grilování na zahradě, hádky i smíření. U notáře mě přivítal pan Novotný s laskavým úsměvem. „Paní Dvořáková, jak vám mohu pomoci?“

Sedla jsem si naproti němu a začala vyprávět svůj příběh. O tom, jak se děti změnily, jak už necítím jejich lásku, jen chladný kalkul. „Chci změnit závěť,“ řekla jsem tiše. „Ale nevím jak… Nechci rozdělit rodinu ještě víc.“

Pan Novotný mě vyslechl a položil mi otázku: „Co je pro vás nejdůležitější?“ Dlouho jsem mlčela. Pak jsem odpověděla: „Aby moje děti pochopily, že rodina není o domech ani penězích.“

Rozhodla jsem se dům odkázat obci jako dětský domov – místo, kde budou děti opravdu doma. Dětem jsem zanechala dopis: „Milé děti, dům v Senci byl vždy symbolem naší lásky a práce. Nechci, aby vás rozdělil. Věřím, že opravdová rodina je víc než dědictví.“

Když se to dozvěděly, přišly ke mně domů. Lucie byla rudá vzteky: „Jak jsi nám to mohla udělat? To je náš domov!“ Petr mlčel a díval se do země. Jana plakala.

„Mami,“ vzlykala Jana, „proč jsi nám to neřekla dřív?“

Podívala jsem se na ně a cítila smutek i úlevu zároveň. „Chtěla jsem vás ochránit před tím, abyste se kvůli majetku nenáviděli.“

Dny plynuly pomalu. Děti za mnou chodily méně často. Někdy mi bylo smutno, ale věděla jsem, že jsem udělala správnou věc.

Teď sedím u okna a dívám se na západ slunce nad Prahou. Přemýšlím: Je rodina opravdu rodinou jen tehdy, když ji drží pohromadě majetek? Nebo je opravdová láska o tom pustit to nejcennější?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že jsem udělala správně?