Ticho za zdmi: Příběh jedné české matky v cizině

„Mami, prosím tě, nevolej teď, mám trénink,“ ozvalo se z telefonu, když jsem se pokoušela dovolat staršímu synovi. V pozadí jsem slyšela smích a ženský hlas. Něco mi v tu chvíli sevřelo srdce, ale přesvědčovala jsem se, že to je jen kamarádka. Vždyť přece kluci by mi nic netajili. Nebo ano?

Jmenuji se Alena a už pátým rokem pracuji v Německu jako pečovatelka. Odjížděla jsem s těžkým srdcem – nechala jsem doma dva syny a manžela Petra. Slíbili jsme si, že to zvládneme, že je to jen na pár let, než splatíme hypotéku a opravíme dům po babičce. Každý měsíc jsem posílala peníze domů, volala klukům i Petrovi, ptala se na školu, na fotbal, na všechno možné. Odpovědi byly čím dál stručnější.

Jednou večer, když jsem po směně seděla v kuchyni u staré paní Müllerové, přišla mi zpráva od sousedky Jitky: „Alčo, nechci tě strašit, ale viděla jsem Petra s nějakou blondýnou. Byli spolu v kavárně a drželi se za ruce.“ Ztuhla jsem. S Jitkou jsme si nikdy nebyly extra blízké, ale věděla jsem, že by mi nelhala. Odpověděla jsem jí: „Možná to byla kolegyně.“ Ale v duchu už jsem tušila pravdu.

Začala jsem být podezřívavá. Při každém hovoru s Petrem jsem hledala stopy lži. „Jak bylo dneska v práci?“ ptala jsem se. „Dobrý, nic zvláštního,“ odpovídal monotónně. „A kluci?“ „Taky dobrý.“ Nic víc. Když jsem se ptala synů, byli ještě uzavřenější. „Mami, všechno je v pohodě.“

Jednoho dne mi mladší syn Filip omylem poslal fotku – chtěl ji asi poslat kamarádovi. Byla na ní naše kuchyň a u stolu seděla cizí žena s Petrem a oběma kluky. Smáli se. Vypadali jako rodina. Moje rodina – beze mě.

Zavolala jsem Filipovi hned: „Kdo to byl u vás doma?“ Chvíli bylo ticho. „To je tátova kamarádka,“ zamumlal nakonec. „A proč byla u vás?“ „Pomáhá nám s úkoly…“

V tu chvíli mi došlo, že všichni lžou. Všichni tři – můj muž i moji synové. Rozplakala jsem se tak, že mě musela paní Müllerová utěšovat jako malé dítě.

Začala jsem pátrat dál. Psala jsem Jitce, volala sousedům, ptala se nenápadně kluků na detaily. Všichni mlžili nebo mlčeli. Nakonec mi Jitka poslala fotku – Petr s tou ženou na hřišti, drželi se kolem pasu a smáli se. Vedle nich stáli moji synové.

Cítila jsem vztek i zoufalství zároveň. Proč mi to dělají? Vždyť všechno dělám pro ně! Dřu dvanáctky u cizích lidí, abych jim mohla zaplatit školu a kroužky… A oni mě vymazali ze svého života.

Po týdnech bezesných nocí jsem se rozhodla nečekaně přijet domů. Vzala jsem si volno a jela nočním autobusem přes hranice. Celou cestu jsem přemýšlela, co řeknu Petrovi i klukům.

Když jsem vešla do domu, slyšela jsem smích z obýváku. Vešla jsem dovnitř – Petr seděl na gauči s tou ženou, kluci hráli PlayStation. Všichni ztichli.

„Ahoj,“ řekla jsem tiše.

Petr vyskočil: „Aleno… co tu děláš?“

„To bych se měla ptát já vás,“ odpověděla jsem chladně.

Kluci sklopili oči. Ta žena vstala: „Já… asi půjdu.“

„Ne, zůstaňte,“ zarazila jsem ji. „Chci slyšet pravdu od všech.“

Následovala dlouhá hádka plná výčitek a slz. Petr přiznal, že s Lenkou – tak se ta žena jmenovala – chodí už skoro rok. Prý byl sám a potřeboval někoho blízkého. Kluci prý nechtěli nic říkat, protože nechtěli rozbít rodinu.

„A co já?“ křičela jsem. „Já nejsem vaše rodina? Já nejsem vaše máma?“

Filip začal brečet: „Mami, my jsme nechtěli…“

Ale já už neměla sílu dál bojovat.

Odešla jsem do svého pokoje a sbalila si pár věcí. Petr mě prosil, abych zůstala aspoň přes noc. Kluci plakali a objímali mě.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Byla to moje vina? Měla jsem zůstat doma a žít z ruky do pusy? Nebo je chyba v nich?

Ráno jsem odešla zpět do Německa. Dnes už vím, že domov není místo, kde bydlíte – ale kde vás někdo čeká.

Někdy si říkám: Má cenu obětovat všechno pro rodinu, když vás nakonec zradí ti nejbližší? Co byste udělali vy na mém místě?