Tíha mateřské lásky: Když pomoc ubližuje

„Petře, už zase jsi doma celý den? Neměl bys být v práci?“ ozvalo se mi z úst dřív, než jsem to stačila zastavit. Stála jsem ve dveřích našeho malého bytu na Lesné, taška s nákupem mi těžkla v ruce a v hlavě mi vířily obavy. Petr seděl na gauči, oči upřené do mobilu, a ani se na mě nepodíval. „Mami, nech mě být. Stejně to nemá cenu,“ zamumlal a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Nebo brečet. Nebo obojí najednou. Můj jediný syn, kterého jsem vychovávala sama od jeho pěti let, byl už dávno dospělý – a přesto pořád zůstal tady, v našem bytě, bez práce, bez přátel, bez chuti do života. Každý den jsem si opakovala, že ho musím podpořit, že nesmím být tvrdá. Ale někde uvnitř mě hlodal hlas: „Neděláš mu tím spíš medvědí službu?“

Vzpomínám si na dobu, kdy byl Petr malý. Jak jsme spolu chodili do Lužánek krmit kachny, jak se smál a objímal mě kolem krku. Po rozvodu s jeho otcem jsem byla všechno – máma i táta v jednom. Slibovala jsem si, že mu nikdy nebude nic chybět. Jenže teď mám pocit, že mu chybí všechno podstatné.

„Petře, prosím tě, aspoň si najdi nějakou brigádu. Vždyť nejsme bohatí,“ zkusila jsem to znovu, tentokrát tišeji. On jen protočil oči. „Ty tomu nerozumíš. Nikdo mě nechce. Všude chtějí zkušenosti nebo mladší lidi.“

V kuchyni jsem se opřela o linku a snažila se nebrečet. V hlavě mi běžely rozhovory s mou sestrou Janou. Ta mi vždycky říká: „Aleno, musíš ho nechat padnout na dno. Jinak se nikdy nezvedne.“ Ale jak to mám udělat? Jak mám přestat být mámou?

Večer jsme seděli u stolu a večeřeli v tichu. Petr si hrál s vidličkou a já sledovala jeho pohublé ruce. „Zítra ti dojdu na úřad pro ty papíry,“ řekla jsem nakonec. „Nemusíš,“ odsekl. „Stejně to nikam nevede.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o všem, co jsme spolu zažili. O tom, jak jsem mu vždycky pomáhala – s úkoly, s hledáním práce, s penězi. A teď? Teď už nevím, jestli je to láska nebo slabost.

Ráno mi volala Jana. „Aleno, přijď dneska na kafe. Musíme si promluvit.“ V kavárně na náměstí Svobody na mě čekala s vážným výrazem. „Podívej se na sebe,“ začala hned bez pozdravu. „Jsi vyčerpaná a nešťastná. A Petr? Ten tě jen využívá.“

„To není pravda!“ bránila jsem ho automaticky.

„Ale je! On tě citově vydírá a ty mu to dovoluješ. Kdy už pochopíš, že mu tím škodíš?“

Slzy mi vyhrkly do očí. „Já ho ale nechci ztratit…“ zašeptala jsem.

Jana mě objala a chvíli jsme mlčely. „Musíš ho nechat žít jeho život, Aleno. Jinak nikdy nevyroste.“

Cestou domů jsem přemýšlela o jejích slovech. Byla tvrdá, ale možná měla pravdu. Večer jsem si sedla k Petrovi do pokoje.

„Petře… musíme si promluvit.“

Zvedl oči od počítače a poprvé po dlouhé době se na mě opravdu podíval.

„Už to takhle dál nejde,“ začala jsem opatrně. „Nemůžu tě pořád zachraňovat. Musíš začít žít sám za sebe.“

Chvíli bylo ticho.

„A co když to nezvládnu?“ zeptal se tiše.

„Každý někdy spadne,“ řekla jsem a cítila, jak mi buší srdce. „Ale musíš se naučit vstát sám.“

Ten večer jsme oba plakali. Já ze strachu i úlevy zároveň, on možná poprvé z opravdového zoufalství.

Další týdny byly těžké. Petr byl protivný, hádal se se mnou kvůli každé maličkosti, několikrát odešel z domu a vrátil se až pozdě v noci. Já vydržela – nevolala jsem mu, nenabízela peníze ani pomoc.

Jednou večer přišel domů a položil přede mě leták: „Vzali mě na brigádu do skladu.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali znovu – tentokrát štěstím.

Dnes už Petr bydlí sám v podnájmu na druhém konci Brna a občas mi zavolá jen tak pro radost.

Někdy si ale stále kladu otázku: Udělala bych to znovu stejně? Nebo jsem měla být přísnější už dřív? Jak poznat hranici mezi láskou a škodlivou pomocí? Co byste udělali vy na mém místě?