Tíha nechtěného dítěte: Příběh očekávání, obětí a znovunalezení sebe sama

„Proč jsi si ho vůbec nechávala? Vždyť je to jen přítěž!“ slyšela jsem mámu šeptat do telefonu, když jsem se v pyžamu plížila do kuchyně pro hrnek studené kávy. Matěj spal v ložnici, jeho tiché oddechování bylo jedinou útěchou v tomhle domě plném napětí. Máma si mě nevšimla, ale ta slova mě bodla hlouběji než jakýkoli pohled nebo výčitka. Zůstala jsem stát za dveřmi, s rukama sevřenýma v pěst a srdcem bušícím až v krku.

Ještě před rokem jsem byla Eva Novotná, asistentka v malé pražské firmě, která věřila, že zvládne všechno. Těhotenství přišlo nečekaně, ale s Petrem jsme to brali jako dar. Jenže Petr odešel ještě před porodem – prý na to není připravený. Zůstala jsem sama. Máma mě vzala zpátky k sobě do paneláku na Jižním Městě. Prý „jen na chvíli, než se postavíš na nohy“. Jenže ta chvíle se protáhla na měsíce.

Po mateřské mi v práci místo nedrželi. „Promiňte, Evčo, ale už jsme vás museli nahradit,“ řekla mi personalistka do telefonu, zatímco Matěj křičel v pozadí. Každý den jsem posílala životopisy, chodila na pohovory, ale všude chtěli buď mladé bezdětné holky, nebo zkušené matky s odrostlými dětmi. „A kde budete mít syna během pracovní doby?“ ptali se mě pořád dokola. Školky byly plné. „Zkuste to příští rok,“ řekla mi úřednice na Praze 11 a ani se na mě nepodívala.

Máma byla čím dál podrážděnější. „Já už nejsem nejmladší! Nemůžu ti pořád hlídat dítě!“ vybuchla jednoho večera, když jsem přišla domů z dalšího neúspěšného pohovoru. „A ty? Co děláš celý den? Jen sedíš doma a brečíš!“

„Mami, já se snažím! Ale nikde mě nechtějí…“

„To sis měla rozmyslet dřív! Dítě není hračka!“

Zavřela jsem se s Matějem v pokoji a poprvé mě napadlo: Udělala jsem chybu? Měla jsem si ho nechat? Nebylo by lepší, kdybych byla sama? Ta myšlenka mě vyděsila, ale nemohla jsem ji zahnat.

Noci byly nejhorší. Matěj se budil s pláčem a já ho kolébala u okna s výhledem na šedé paneláky. Venku padal sníh a já si připadala stejně studená a prázdná jako to město pod námi. Přestala jsem volat kamarádkám – všechny měly své životy, kariéry, partnery. Já měla jen nekonečné dny plné odmítnutí a výčitek.

Jednou večer přišla máma domů dřív a našla mě sedět na podlaze uprostřed rozházených hraček. Matěj spal v postýlce.

„Evo… co s tebou bude?“ povzdechla si a sedla si vedle mě. „Já už nemůžu.“

„Já taky ne,“ zašeptala jsem.

Dny plynuly jeden jako druhý. Peníze docházely. Máma začala mluvit o tom, že bych měla dát Matěje do péče otci nebo do dětského domova. „Tohle není život ani pro tebe, ani pro něj.“

Jednou ráno jsem našla na stole lístek: «Jdu k sestře, vrátím se večer.» Bylo ticho. Matěj si hrál s plyšákem a já seděla u stolu s hlavou v dlaních. Najednou mi přišla zpráva od bývalé kolegyně Jitky: «Evčo, hledají někoho na recepci v našem domě služeb. Zkus to!» Okamžitě jsem jí volala.

„Jitko, ale co Matěj? Nemám hlídání…“

„Hele, moje máma je teď doma, mohla by ti ho pár dní pohlídat, než něco najdeš.“

Byla to první jiskra naděje po dlouhé době. Šla jsem na pohovor – nervózní, nevyspaná, ale odhodlaná. Vedoucí byl starší pán s laskavýma očima.

„Máte zkušenosti s lidmi?“ zeptal se.

„Ano… hodně,“ usmála jsem se smutně.

Vzali mě na zkoušku. První den byl těžký – všechno nové, strach o Matěje, jestli je v pořádku u Jitčiny mámy. Ale zvládla jsem to. Když jsem večer přišla domů a viděla Matěje spokojeného a usměvavého, poprvé po měsících jsem cítila něco jako klid.

Máma byla překvapená, že mám práci. „Tak vidíš,“ řekla jen suše.

Začalo to být lepší – pomalu, ale jistě. Našla jsem soukromou miniškolku poblíž práce. Sice drahou, ale zvládla jsem to díky pár brigádám navíc.

Jednoho večera jsme seděli s mámou u stolu a ona najednou řekla: „Víš… možná jsem byla moc tvrdá. Ale bála jsem se o tebe i o něj.“

Podívala jsem se na ni a poprvé za dlouhou dobu necítila jen vztek nebo smutek.

Dnes už mám práci na plný úvazek a Matěj chodí do školky rád. Není to dokonalé – pořád bojuji s pocitem viny i strachem z budoucnosti. Ale už vím, že i když je to těžké, nebyla to chyba.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy pod sebou a ptám se sama sebe: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Proč je mateřství pořád tak těžké přiznat – že někdy bolí víc než cokoli jiného? Co byste udělali vy na mém místě?