Tíha sklenice vody: Příběh o tom, co v sobě dusíme

„Proč jsi zase nic neřekla?“ ozvalo se z kuchyně, kde maminka bouchla hrncem o sporák tak silně, až jsem se lekla. Držela jsem v ruce sklenici vody a cítila, jak mi dlaň vlhne potem. Voda se lehce třásla, stejně jako moje ruka. „Jano, slyšíš mě vůbec?“ pokračovala maminka ostřeji. Mlčela jsem. Vždycky mlčím. Už od dětství jsem byla ta tichá, ta, která raději spolyká slzy i slova, než aby rozvířila další hádku.

Táta seděl u stolu, noviny rozložené před sebou, a dělal, že nic neslyší. Bratr Petr se schoval za sluchátka a mobil. Všichni jsme byli v jedné místnosti, ale každý sám. Jen já jsem stála uprostřed a cítila tíhu – ne vody ve sklenici, ale všeho, co jsem nikdy nevyslovila.

„Měla bys být aspoň trochu vděčná,“ pokračovala maminka. „Všechno dělám pro vás a ty…“ Její hlas se zlomil. V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet: „A co já? Kdo myslí na mě?“ Ale místo toho jsem jen sevřela sklenici pevněji a cítila, jak mi slzy pálí v očích.

Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce. Petr tehdy rozbil talíř a máma na něj křičela, že je neschopný. Já jsem jen tiše uklízela střepy a doufala, že si mě nikdo nevšimne. Pořád jsem si říkala, že když budu hodná a tichá, všechno bude lepší. Ale nebylo.

Ve škole jsem byla premiantka, ale nikdy jsem neslyšela pochvalu. Jen: „To je samozřejmé.“ Když jsem přinesla domů jedničku z matematiky, táta jen zabručel: „To je dobře.“ Nikdy jsem necítila, že bych byla dost dobrá.

Jednou večer jsem zaslechla rodiče hádat se za zavřenými dveřmi. Máma plakala: „Nevíš, jaké to je! Všechno držím pohromadě sama!“ Táta mlčel. Stejně jako já. Mlčení bylo v naší rodině jako další člen domácnosti.

Když mi bylo osmnáct, chtěla jsem odejít na vysokou do Brna. Máma mi řekla: „To nezvládneš. Potřebujeme tě tady.“ A tak jsem zůstala. Každý den jsem chodila do práce v místní knihovně a večer vařila večeři pro všechny. Petr odešel do Prahy a já mu záviděla tu odvahu.

Jednoho dne přišla do knihovny paní Novotná. Byla vždycky usměvavá a povídavá. „Janičko, ty jsi taková milá holka. Ale víš co? Nesmíš všechno držet v sobě.“ Podívala se mi do očí a já měla pocit, že vidí až do mé duše. „Já taky mlčela dvacet let. A pak už to nešlo.“

Ten večer jsem seděla v pokoji s deníkem na klíně a poprvé napsala všechno, co mě tíží. O tom, jak mě bolí mámino mlčení i výčitky, o tom, jak se bojím říct svůj názor, o tom, jak mám pocit, že nejsem dost dobrá dcera ani sestra.

Začala jsem si všímat, jak často říkám „to je jedno“ nebo „to zvládnu“. Jak často se usmívám jen proto, aby byl klid. Ale uvnitř mě to dusilo čím dál víc.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje. „Jano, proč jsi poslední dobou taková odtažitá?“ zeptala se tišeji než obvykle. Podívala jsem se na ni a poprvé v životě řekla: „Protože už nemůžu všechno držet v sobě.“ Máma se zarazila. „Co tím myslíš?“

Slova ze mě padala jako lavina: „Celý život se snažím být ta hodná dcera. Nikdy jste mi neřekli, že mě máte rádi nebo že jste na mě pyšní. Všechno dělám pro vás a nikdy to nestačí. Bojím se říct svůj názor, protože nechci další hádku.“

Máma mlčela dlouho. Pak si sedla vedle mě a poprvé mě objala tak pevně, až mi vyhrkly slzy. „Promiň,“ zašeptala.

Od té chvíle se něco změnilo. Ne hned – staré rány se nezahojí přes noc. Ale začaly jsme spolu víc mluvit. Petr mi napsal zprávu: „Jsem na tebe pyšný.“ Táta mi jednou ráno udělal čaj a položil mi ruku na rameno – pro něj to byl obrovský krok.

Stále mám někdy pocit, že držím těžkou sklenici vody – ale už ji nemusím držet sama.

Někdy přemýšlím: Kolik z nás nosí v sobě tíhu nevyřčených slov? A kdy přijde ten okamžik, kdy už to dál nejde? Co byste udělali vy?