Tu noc, kdy jsem vykopla syna a snachu a vzala si zpět klíče: Když už člověk nemůže dál

„Co tady děláte?“ vyhrkla jsem hned ve dveřích, když jsem v osm večer přišla domů z odpolední směny v nemocnici. V předsíni stály cizí boty, v kuchyni cinkaly skleničky a z obýváku se ozýval smích. Syn Tomáš a jeho žena Jana seděli na gauči s partou svých kamarádů, všude nepořádek, na stole rozlité víno, talíře s nedojedeným jídlem.

„Mami, klid, jen jsme si udělali menší posezení,“ mávl Tomáš rukou, jako by to byla samozřejmost. Jana se ani neobtěžovala vstát. „Přinesla jsem ti zákusek z cukrárny, jestli chceš,“ řekla ledabyle a dál se věnovala svému telefonu.

Zůstala jsem stát ve dveřích jako opařená. Už půl roku to bylo pořád dokola. Tomáš s Janou se ke mně nastěhovali poté, co přišli o podnájem. Slíbili, že to bude jen na měsíc, maximálně dva. Jenže měsíc se protáhl na půl roku a místo vděku jsem sklízela jen výčitky a nepořádek. Každý den jsem přicházela domů do chaosu, lednice byla prázdná, účty za elektřinu a vodu stoupaly. Když jsem něco řekla, Tomáš se urazil a Jana protočila oči.

Ten večer byl ale jiný. Něco ve mně prasklo. „Tohle je můj byt! Chci mít doma klid! Nechci tu cizí lidi!“ zvýšila jsem hlas, až se kamarádi začali zvedat k odchodu. Tomáš se na mě podíval s pohrdáním: „Mami, přeháníš. Vždyť jsme rodina.“

„Rodina? Rodina si má pomáhat, ne zneužívat!“ vyjela jsem na něj. Jana se konečně zvedla a začala sbírat talíře. „Tak promiň, že jsme tě obtěžovali,“ procedila mezi zuby.

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. Já zamkla ložnici a brečela do polštáře. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním bytě. Ráno jsem našla v kuchyni další nepořádek a v koupelně prázdné lahvičky od šamponu. Tomáš s Janou ještě spali.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyně Alena si všimla mé špatné nálady: „Zase ti doma dělají peklo?“ Přikývla jsem a rozbrečela se. „Já už nemůžu… Je to můj byt, platím všechno sama a oni si myslí, že je to hotel.“

Alena mě pohladila po ruce: „Musíš si dupnout. Jinak tě to zničí.“

Celý den jsem přemýšlela, co udělám. Večer jsem přišla domů dřív. Tomáš seděl u počítače, Jana koukala na televizi. „Chci s vámi mluvit,“ řekla jsem pevně.

„Co je zase?“ zabručel Tomáš.

„Chci, abyste si našli vlastní bydlení. Dávám vám měsíc na vystěhování.“

Nastalo ticho. Jana zbledla: „To nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi buší srdce až v krku.

Tomáš vyskočil: „Po všem, co jsme pro tebe udělali? Vždyť jsi sama! Kdo ti bude pomáhat?“

„Nikdo mě nepožádal o pomoc! Jen jste využili situace! Já už nemůžu dál,“ rozplakala jsem se.

Tomáš práskl dveřmi od pokoje. Jana odešla do kuchyně a slyšela jsem ji telefonovat své matce: „Máma od Tomáše nás vyhazuje…“

Další dny byly napjaté. Nemluvili jsme spolu skoro vůbec. Tomáš chodil domů pozdě, Jana byla protivná. Po týdnu přišli oba do kuchyně.

„Tak my teda jdeme,“ řekl Tomáš chladně.

„Dobře,“ odpověděla jsem tiše.

Za hodinu byli pryč. Vrátili mi klíče od bytu a zabouchli za sebou dveře.

Seděla jsem v prázdném bytě a nevěděla, jestli mám brečet nebo se radovat. Bylo mi smutno, ale zároveň se mi ulevilo.

Od té doby se mi Tomáš neozval. Jana mi poslala jen strohou SMS: „Děkujeme za všechno.“

Každý večer přemýšlím, kde se stala chyba. Byla jsem špatná matka? Měla jsem být přísnější? Nebo naopak víc chápat? Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi pomocí a vlastním štěstím?

Možná nejsem jediná matka v Česku, která musela udělat podobné rozhodnutí. Možná je nás víc…

A tak se ptám: Udělala bych to znovu? A co byste udělali vy na mém místě?