Ultimátum u babičky: Buď splníš moji podmínku, nebo odejdeš z domu

„Tak už to řekni, Katko! Chci slyšet tvé rozhodnutí hned teď!“ Mámin hlas se rozléhal starým bytem, kde jsem jako malá běhávala po parketách a schovávala se za těžké závěsy v obýváku. Teď tu stojím, třesu se a v hlavě mi hučí. Vedle mě sedí můj muž, Honza, a drží mě za ruku tak pevně, až mě to skoro bolí. Babička mlčí, sedí v křesle a dívá se do prázdna. Všichni čekají na moje slova, ale já mám pocit, že se mi zhroutil celý svět.

Nikdy jsem si nemyslela, že se naše rodina rozpadne kvůli takové hlouposti. Vždycky jsem záviděla kamarádkám, které měly velké rodiny, kde se všichni scházeli na nedělní obědy, smáli se a hádali, ale vždycky drželi při sobě. Já jsem vyrůstala jen s mámou a babičkou. Táta odešel, když mi bylo pět, a od té doby jsme byly tři. Máma byla přísná, ale spravedlivá, a babička byla moje útočiště. Když jsem poznala Honzu, věděla jsem, že chci velkou rodinu, kde bude smích, láska a bezpečí. Honza měl tři sourozence, jejich rodinné oslavy byly hlučné a veselé, a já jsem si přála, aby to jednou bylo i u nás.

Když jsme se s Honzou vzali, neměli jsme moc peněz. Byli jsme mladí, oba jsme studovali a pracovali na poloviční úvazky. Babička nám nabídla, ať se nastěhujeme k ní do bytu na Vinohradech. Prý je jí tu samotné smutno a aspoň jí někdo pomůže s nákupy a úklidem. Byla jsem vděčná, že můžeme ušetřit na vlastní bydlení, a těšila jsem se, že budeme všichni spolu. Máma s tím souhlasila, ale už tehdy jsem cítila, že se jí to úplně nelíbí.

První měsíce byly krásné. Večer jsme seděli v kuchyni, pili čaj a povídali si. Babička vyprávěla historky z mládí, Honza jí pomáhal s počítačem a já jsem pekla bábovky. Jenže pak se všechno začalo měnit. Máma k nám začala chodit čím dál častěji, kontrolovala, jestli je v lednici dost jídla, jestli babička bere léky, a hlavně, jestli se o ni staráme dost dobře. Každou návštěvu končila poznámkami, že bychom měli víc šetřit, že bychom neměli tolik utrácet za zbytečnosti, a že bychom měli myslet na budoucnost.

Jednoho dne přišla máma nečekaně. Byla rozčilená, v ruce držela složku s papíry. „Katko, musíme si promluvit,“ řekla a zavřela za sebou dveře. Honza seděl v obýváku, babička pletla ponožky. Máma si sedla ke stolu a položila přede mě papíry. „Tady máš, přečti si to. Je to návrh nové nájemní smlouvy. Buď začneš platit nájem, nebo se odstěhujete. Už toho mám dost. Babička není charita.“

Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. „Mami, vždyť jsme se domluvili, že budeme babičce pomáhat místo nájmu. Vždyť víš, že šetříme na byt, že máme málo peněz…“ Máma mě přerušila: „To mě nezajímá. Buď začneš platit, nebo si najděte něco jiného. Já už to dál takhle nechci. Babička je stará, potřebuje klid. A vy tu děláte jen bordel.“

Honza se zvedl a postavil se vedle mě. „Paní Nováková, my se snažíme. Katka vaří, já nakupuju, uklízíme, opravujeme, co je potřeba. Babička je spokojená.“ Máma se na něj podívala s opovržením. „To je mi jedno. Tohle je můj dům, a já rozhodnu, kdo tu bude bydlet a za jakých podmínek.“

Babička se konečně ozvala. „Broňo, nech je být. Jsou to hodné děti. Já jsem ráda, že tu jsou. Sama bych to už nezvládla.“ Máma se na ni podívala tvrdě. „Mami, ty tomu nerozumíš. Oni tě jen využívají. Až budou mít dost peněz, utečou a nechají tě tu samotnou.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. „Mami, jak to můžeš říct? Vždyť jsi mě vychovala sama, víš, jaké to je být bez pomoci. Proč nám to děláš?“ Máma se zvedla, vzala papíry a hodila je na stůl. „Máš týden na rozmyšlenou. Buď začneš platit, nebo odejdete. Je mi to jedno.“ Odešla a zabouchla za sebou dveře.

Seděla jsem u stolu a brečela. Honza mě objal, babička mě pohladila po vlasech. „Neboj se, Katuško, všechno dobře dopadne,“ šeptala. Ale já jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.

Celý týden jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, kde jsme udělali chybu. Proč máma najednou otočila? Byla jsem na ni naštvaná, ale zároveň jsem ji chápala. Celý život se starala o babičku sama, nikdy neměla čas na sebe, na své sny. Možná se bojí, že ji teď nahradím já. Možná žárlí, že mám Honzu, že mám šanci na lepší život. Ale proč nám to musí takhle kazit?

S Honzou jsme počítali každou korunu. Kdybychom platili nájem, nezbylo by nám na spoření, na dítě, na nic. Ale kam bychom šli? Byty v Praze jsou drahé, podnájmy ještě horší. A babičku bych tu nechtěla nechat samotnou. Byla jsem v pasti.

V pátek večer jsme seděli všichni u stolu. Máma přišla přesně v sedm, jako by šla na schůzku. „Tak co? Rozhodla ses?“ zeptala se chladně. Podívala jsem se na Honzu, na babičku, a pak na mámu. „Mami, my nechceme odejít. Ale nemůžeme platit tolik, kolik chceš. Můžeme ti dávat něco, ale ne tolik. Prosím, pochop nás.“

Máma zavrtěla hlavou. „Ne. Buď všechno, nebo nic.“

Babička vstala a poprvé v životě jsem ji viděla opravdu rozzlobenou. „Broňo, dost! Tohle je můj byt. Katka s Honzou tu zůstanou. Jestli se ti to nelíbí, tak sem nechoď. Já už jsem stará, ale ještě nejsem blbá. Chci mít kolem sebe rodinu, ne hádky.“

Máma se rozbrečela. „Mami, já jsem se o tebe starala celý život. Všechno jsem ti obětovala. A teď mě vyhazuješ?“

Babička ji objala. „Ne, Broňo. Ale musíš pochopit, že rodina je víc než peníze. Katka potřebuje pomoc, ty potřebuješ klid, já potřebuju vás obě. Musíme najít cestu, jak být spolu, ne proti sobě.“

Seděli jsme tam dlouho, mlčeli a plakali. Nakonec jsme se dohodli, že budeme platit symbolický nájem, máma bude chodit méně často, a budeme se snažit spolu víc mluvit. Nebylo to ideální, ale aspoň jsme zůstali spolu.

Teď, když se dívám zpět, přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Měla jsem bojovat víc? Nebo jsem měla odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě? Je rodina opravdu víc než peníze?