Útěk do práce: Když se domov stane vězením

„Zase jdeš pozdě? To už je potřetí tento týden, Jano!“ Petr stál ve dveřích kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. Jeho hlas byl tichý, ale v každém slově jsem slyšela dusivý tlak. Sundala jsem si kabát a snažila se neukázat, jak moc mě jeho slova bolí. „Byla jsem v práci. Máme uzávěrku,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem seděla v kanceláři o dvě hodiny déle, jen abych nemusela domů.

Když jsem poprvé nastoupila do téhle firmy na Smíchově, byla jsem nadšená. Nové kolegyně, smysluplná práce, možnost se rozvíjet. Ale poslední rok se z práce stal můj úkryt. Místo, kde na mě nikdo nekřičí kvůli špatně uvařené večeři nebo zapomenutému nákupu. Místo, kde nejsem jen manželka a matka, ale Jana.

Petr nebyl vždycky takový. Když jsme se poznali na festivalu v Karlových Varech, byl to ten nejvtipnější kluk z celé party. Smáli jsme se spolu až do rána, plánovali společné cesty a snili o domě se zahradou. Jenže sny se někdy promění v každodenní rutinu a ta nás oba semlela.

„Mami, kde máš ponožky?“ ozvalo se z dětského pokoje. Malý Tomášek stál ve dveřích s jednou ponožkou v ruce a druhou nikde. „V prádelním koši, zlatíčko,“ odpověděla jsem unaveně. Petr protočil oči: „To je pořád dokola! Nemůžeš mít aspoň jednou všechno připravené?“

V tu chvíli mi vhrkly slzy do očí. Snažila jsem se je skrýt za ledničkou, když jsem hledala něco k večeři. V hlavě mi běžela jediná myšlenka: Proč už spolu neumíme normálně mluvit? Proč mám pocit, že doma jen selhávám?

Večer jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se na světla Prahy. Mobil mi vibroval v kapse – zpráva od kolegyně Lucie: „Zítra tě čeká porada s ředitelem, držím palce!“ Usmála jsem se. V práci mě někdo potřebuje. Tam mám pocit, že něco znamenám.

Petr mezitím seděl v obýváku a sledoval fotbal. Mezi námi byla zeď mlčení, kterou jsme si postavili sami. Přemýšlela jsem, kdy přesně jsme se přestali objímat jen tak pro radost. Kdy jsme si naposledy řekli něco hezkého?

Ráno jsem vstala dřív než obvykle. Udělala jsem snídani pro Tomáška a potichu odešla z bytu. V tramvaji jsem si četla knížku o ženách, které našly odvahu změnit svůj život. Každá stránka mě bodala do srdce – měla bych to udělat taky?

V práci jsem byla první. Zapnula jsem počítač a pustila si tichou hudbu. Lucie přišla za mnou s kávou: „Jsi v pohodě? Vypadáš unaveně.“ Chvíli jsem mlčela a pak ze mě všechno vypadlo: „Já už doma nemůžu být. Utíkám sem před Petrem. Je pořád protivný, nic mu není dost dobré…“

Lucie mě objala: „To znám. Taky jsme si tím prošli s Honzou. Ale musíš si říct, co chceš ty.“

Celý den jsem přemýšlela nad jejími slovy. Co vlastně chci? Zůstat kvůli Tomáškovi? Nebo odejít a začít znovu?

Když jsem večer přišla domů, Petr už čekal v kuchyni. „Musíme si promluvit,“ řekl bez emocí. Sedli jsme si ke stolu jako cizí lidé.

„Proč jsi pořád v práci? Proč už nejsi jako dřív?“ zeptal se tiše.

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době byla upřímná: „Protože doma nejsem šťastná. Připadám si jako služka, ne jako partnerka.“

Petr mlčel dlouho. Pak sklopil hlavu: „Já taky nejsem šťastný. Ale nevím, jak to změnit.“

Seděli jsme tam dlouho beze slov. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly na parapet.

Ten večer jsem usínala s hlavou plnou otázek. Má smysl bojovat za vztah, který nás oba ničí? Nebo je lepší najít odvahu a jít každý svou cestou?

Možná nejsem jediná žena, která utíká do práce před tím, co ji doma bolí nejvíc. Kolik z nás žije ve vztahu jen ze zvyku? A kolik z nás najde sílu to změnit?