Už to nezvládám: Můj vnuk mi ničí život, ale dcera mě neposlouchá

„Ne! Nechci si čistit zuby! A ty mi nebudeš poroučet!“ zařval Filip a mrštil kartáčkem o zem. Zase. Už potřetí tenhle týden. Stála jsem v koupelně, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Bylo mi sedmdesát, ale nikdy jsem se necítila tak bezmocná jako teď.

„Filipe, prosím tě, už je večer. Musíš si vyčistit zuby, jinak tě budou bolet,“ snažila jsem se klidným hlasem, ale uvnitř jsem vřela. Vnuk mě ignoroval, rozběhl se do obýváku a začal mlátit do klávesnice mého starého počítače. Věděla jsem, že jestli mu něco řeknu, bude ještě horší scéna.

Když jsem byla mladá, vychovala jsem dvě děti – Lenku a Pavla. Byli jsme obyčejná rodina z Kladna, manžel pracoval v hutích, já v knihovně. Děti byly někdy zlobivé, ale nikdy jsme si nedovolili takové výbuchy vzteku jako teď Filip. Jenže dnes je všechno jinak. Lenka je samoživitelka, pracuje na směny v nemocnici a často mi volá: „Mami, prosím tě, můžeš si vzít Filipa na noc? Já fakt nemám hlídání.“

A já vždycky kývnu. Protože je to moje dcera. Protože Filipa miluju. Ale poslední měsíce už to prostě nezvládám.

Jednou večer, když už Filip spal (po hodině křiku a vyhrožování, že uteče z domu), jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Volala jsem Pavlovi, svému synovi: „Pavle, já už fakt nevím, co mám dělat. Lenka mě neposlouchá, když jí říkám, že Filip potřebuje pevnější řád. Ona jen mávne rukou a řekne, že je unavená.“

Pavel povzdechl: „Mami, já vím… Ale Lenka je tvrdohlavá. A Filip… no, ten kluk je prostě divoký.“

Jenže tohle není obyčejná divokost. Filip je schopný rozbít skleničku o zem jen proto, že mu nechci dát další sušenku. Když ho napomenu, začne mi vyhrožovat: „Řeknu mámě, že jsi na mě zlá!“ A Lenka? Ta se vždycky postaví za něj.

Jednou jsme byli na hřišti a Filip začal házet písek po ostatních dětech. Přiběhla jsem k němu: „Filipe! To se nedělá!“ On se rozbrečel a běžel za Lenkou: „Babička na mě křičí!“ Lenka mě sjela pohledem: „Mami, nech ho být! On je citlivý.“

Citlivý? Možná. Ale taky rozmazlený a bez hranic.

Začala jsem se bát každého dalšího dne s vnukem. Ráno jsem se budila s úzkostí – co dnes zase provede? Co rozbije? Komu ublíží? A hlavně – jak dlouho to ještě vydržím?

Jednoho dne přišla Lenka s Filipem nečekaně odpoledne. „Mami, musím do práce dřív. Prosím tě, vezmi si ho na dvě noci.“ Chtěla jsem říct ne. Opravdu jsem chtěla. Ale pohled do jejích unavených očí mě zlomil.

První noc byla peklo. Filip odmítal večeři, pak rozházel všechny hračky po bytě a nakonec mi rozbil květináč po mamince – jedinou památku na ni. Když jsem ho okřikla, začal křičet: „Nenávidím tě! Chci domů!“

Seděla jsem pak u stolu a třásla se po celém těle. V tu chvíli jsem věděla, že už to dál nejde.

Ráno jsem zavolala Lence: „Lenko, musíme si promluvit.“

Přišla večer po práci, unavená a podrážděná. „Co zase je?“ zeptala se hned ve dveřích.

„Lenko,“ začala jsem opatrně, „já už to nezvládám. Filip je na mě moc. Potřebuješ najít jiné hlídání nebo pomoc.“

Lenka zbledla: „Ty mi chceš vzít poslední možnost? Víš vůbec, jak těžké to mám?“

„Vím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale já už nemůžu být sama s Filipem. Bolí mě záda, mám vysoký tlak… A hlavně – on potřebuje pevnější řád. Takhle mu ubližujeme oba.“

Lenka se rozplakala: „Všichni mě jen kritizují! Nikdo neví, jaké to je být sama na všechno!“

Objala jsem ji: „Já vím, holčičko… Ale já už opravdu nemůžu.“

Od té doby se mnou Lenka skoro nemluví. Hlídání si našla jinde – prý u sousedky z vedlejšího vchodu. Filip ke mně chodí jen občas a většinou trucuje.

Každý večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nejsem špatná matka a babička? Nebo jsem jen slabá?

Možná nejsem jediná babička v Česku, která už prostě nemůže dál… Co byste udělali vy na mém místě?