V noci s kufrem a dětmi: Začátek nového života v srdci Prahy

„Mami, kam jdeme?“ šeptal Honzík, když jsem ho v půl třetí ráno tahala za ruku po potemnělé ulici na Žižkově. V druhé ruce jsem držela těžký kufr, který se mi každou chvíli vysmekával z prstů. Malá Anička spala v náručí, její tvářička byla klidná, ale já cítila, jak se mi srdce tříští na tisíc kousků. Všude kolem ticho, jen občasné auto projelo po hlavní třídě. V hlavě mi hučelo: „Musíš pryč. Teď hned. Jinak už nikdy nebudeš mít šanci.“

Před hodinou jsem stála v kuchyni a dívala se na rozbitý hrnek na podlaze. Petr křičel, že jsem neschopná, že bez něj nedokážu nic. Slyšela jsem to už tolikrát, že jsem tomu začala věřit. Ale dnes večer, když popadl Honzíka za rameno a zatřásl s ním, něco ve mně prasklo. Popadla jsem děti, pár věcí do kufru a vyběhla ven. Neohlížela jsem se.

„Mami, je ti zima?“ ptal se Honzík, když jsme čekali na noční tramvaj. Objala jsem ho a snažila se nebrečet. „Ne, zlato. Už nám bude jenom líp.“

První noc jsme strávili u mé kamarádky Lenky v paneláku na Proseku. Lenka mě objala, aniž by se ptala na detaily. „Zůstaneš tu, jak dlouho budeš potřebovat,“ řekla rozhodně. Ale už ráno mi bylo jasné, že to nebude jednoduché. Lenka měla dvě malé děti a její manžel nebyl nadšený z dalšího nájemníka.

Začaly týdny plné strachu a nejistoty. Petr mi volal desítkykrát denně, vyhrožoval, že mi děti vezme. Moje máma mi do telefonu řekla: „Martino, vrať se domů. Každé manželství má krize.“ Ale já věděla, že už nemůžu zpátky.

Na úřadu práce jsem stála ve frontě mezi dalšími ženami s dětmi. „Máte nějaké příjmy?“ ptala se úřednice bez zájmu. „Ne,“ odpověděla jsem tiše. „A kde bydlíte?“ „Dočasně u kamarádky.“

Dostala jsem příspěvek na bydlení a sociální dávky – poprvé v životě jsem se styděla za to, že nemám nic. Hledala jsem práci, ale s dvěma malými dětmi mě nikdo nechtěl. Všude chtěli zkušenosti, časovou flexibilitu, ochotu pracovat přesčasy.

Jednou večer jsem seděla na posteli v Lenčině obýváku a dívala se na spící děti. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala správně. Jestli jim dávám lepší život, nebo je jenom táhnu do bídy a nejistoty.

Lenka mi jednou řekla: „Marti, jsi silnější, než si myslíš.“ Ale já si tak nepřipadala. Každý den byl boj – s únavou, s úřady, s vlastní rodinou, která mě odsoudila místo toho, aby mě podpořila.

Jednoho dne mi volala máma: „Petr byl u nás. Plakal. Říkal, že tě miluje a že tě potřebuje.“ Mlčela jsem dlouho do telefonu. „Mami, on mě bil,“ řekla jsem poprvé nahlas. Na druhém konci bylo ticho.

Začala jsem chodit uklízet do kanceláří na Pankráci. Práce byla těžká a špatně placená, ale aspoň něco. Děti byly ve školce a já se snažila tvářit statečně. Každý den jsem si opakovala: „Musíš to vydržet ještě týden. Ještě měsíc.“

Jednou večer přišel Petr ke školce a čekal na nás před brankou. Srdce mi bušilo až v krku. „Martino, vrať se domů,“ prosil mě naléhavě. „Děti potřebují tátu.“

„A potřebují taky klid,“ odpověděla jsem tiše a obešla ho.

Začaly soudy o děti. Petr tvrdil, že jsem psychicky labilní a že děti patří jemu. Soudkyně se mě ptala: „Proč jste odešla?“ Dívala jsem se jí do očí a řekla: „Protože už jsem nemohla dál.“

Po měsících nejistoty soud rozhodl – děti zůstaly u mě. Bylo to vítězství, ale cítila jsem jen únavu.

Roky plynuly a já pomalu stavěla nový život. Našla jsem práci v knihovně na Vinohradech – konečně něco, co mě bavilo a kde mě lidé brali vážně. Děti rostly a začaly se smát častěji než plakat.

Moje rodina mě nikdy úplně nepochopila. Máma mi jednou řekla: „Já bych to nedokázala.“ Odpověděla jsem: „Ani já nevěděla, že to dokážu.“

Dnes večer sedím u okna našeho malého bytu a dívám se na Prahu zalitou světly. Honzík si čte knížku a Anička kreslí obrázek rodiny – je tam ona, Honzík a já.

Někdy přemýšlím: Kolik žen zůstává ve vztahu jen proto, že se bojí začít znovu? Máme všechny tu sílu odejít? Nebo je to jen otázka zoufalství?

Co byste udělali vy? Zůstali byste kvůli dětem – nebo byste odešli kvůli nim?