Vánoční zázrak v Brně: Jak jsem se bála, že ztratím syna, a co nás to naučilo

„Paní Novotná, musíte dýchat. Prosím, dýchejte zhluboka!“ slyšela jsem rozmazaně hlas porodní asistentky. Všechno kolem mě bylo rozmazané, světla na stropě brněnské porodnice se mi míhala před očima jako v nějakém zlém snu. Křičela jsem bolestí, ale v tu chvíli mě bolela hlavně duše. Věděla jsem, že něco není v pořádku.

„Dítě nemá tep!“ ozvalo se najednou. Ten hlas mě bodl do srdce jako nůž. Všichni kolem mě začali pobíhat, slyšela jsem rychlé kroky, šustění rukavic, někdo volal doktora. „Musíme okamžitě resuscitovat!“ křikl někdo další. V tu chvíli jsem přestala vnímat čas. Jen jsem ležela a modlila se, i když jsem nikdy nebyla věřící.

Můj manžel Petr stál u dveří a vypadal, že každou chvíli omdlí. Nikdy jsem ho neviděla tak bledého. „Prosím, zachraňte ho,“ šeptal a jeho hlas se mi zaryl do paměti navždy.

Matěj přišel na svět 24. prosince ráno. Měl být naším vánočním dárkem, ale místo radosti přišla hrůza. Lékaři bojovali o jeho život nekonečných osm minut. Slyšela jsem jen útržky slov: „adrenalin… masáž srdce… ještě jednou…“

Pak najednou ticho. A pak – slabý pláč. Nikdy v životě jsem neslyšela krásnější zvuk. Rozplakala jsem se úlevou a Petr mě pevně objal. „On žije! Slyšíš to?“ šeptal mi do vlasů.

Ale tím to neskončilo. Matěje okamžitě odvezli na JIPku. Nikdo nám neřekl, jestli bude v pořádku. Ležela jsem na pokoji a dívala se na prázdnou postýlku vedle sebe. Každý zvuk na chodbě mě děsil – co když přijdou se špatnou zprávou?

Moje máma přijela hned odpoledne a přinesla mi do porodnice vánočku a svíčku. „Musíš věřit,“ říkala mi pořád dokola. Ale jak mám věřit, když můj syn leží napojený na hadičky a já ho nemůžu ani pohladit?

Petr byl statečný, ale večer jsem ho našla na chodbě, jak brečí do telefonu s jeho tátou. „Tati, já nevím, co budeme dělat…“ slyšela jsem ho šeptat. V tu chvíli mi došlo, že tahle zkouška není jen moje – je naše společná.

Vánoční noc byla nekonečná. Sestřičky mi dovolily jít za Matějem jen na pár minut. Ležel tam maličký, bledý, ale dýchal. Položila jsem mu ruku na hlavičku a slíbila mu: „Nevzdám to, Matýsku.“

Ráno přišla doktorka s úsměvem: „Je to bojovník. Zlepšuje se.“ Poprvé za dva dny jsem se opravdu nadechla.

Další dny byly jako na houpačce – jednou lepší zprávy, pak zase obavy z komplikací. Petr spal doma sám, já v nemocnici nemohla usnout. Psali jsme si dlouhé zprávy: „Pamatuješ, jak jsme vybírali jméno? Myslíš, že bude mít rád hokej?“ Snažili jsme se představovat si budoucnost, i když jsme nevěděli, jestli nějaká bude.

Moje tchyně mi volala každý den: „Musíš být silná kvůli Petru i Matějovi.“ Ale já měla pocit, že už nemám sílu vůbec na nic.

A pak přišel den, kdy nám dovolili Matěje pochovat poprvé bez přístrojů. Byl tak maličký a křehký! Plakala jsem štěstím a Petr mě fotil na mobil: „Tohle je náš vánoční zázrak.“

Když jsme si ho konečně vezli domů, bylo 31. prosince a venku padal sníh. Doma jsme rozbalili dárky až na Silvestra – Matěj dostal první plyšovou lišku a já pocit, že všechno zvládneme.

Dnes je Matějovi půl roku a je zdravý kluk s velkýma očima po Petrovi. Každé Vánoce si připomínáme ten den v porodnici – a já vím, že opravdové štěstí není v drahých dárcích pod stromečkem.

Někdy si večer sednu k jeho postýlce a ptám se sama sebe: Proč právě my? A co by bylo, kdyby to tehdy dopadlo jinak? Možná právě proto si teď vážím každého dne mnohem víc.

Co byste udělali vy na mém místě? Věřili byste v zázrak – nebo byste to vzdali?