Vánoční zázrak v Brně: Když se Adam narodil bez dechu

„Paní Novotná, musíte dýchat zhluboka! Ještě jednou zatlačte!“ ozýval se naléhavý hlas porodní asistentky. Všude kolem mě pobíhali lidé v bílých pláštích, světla na sále byla příliš ostrá a já měla pocit, že se dusím. Bylo 24. prosince, ráno, a já si představovala, jak budeme večer s manželem Petrem a naším prvním synem Matějem rozbalovat dárky pod stromečkem. Místo toho jsem bojovala o život svého druhého dítěte.

Když Adam konečně přišel na svět, bylo v místnosti najednou hrozivé ticho. Žádný křik, žádný pláč. Jen šustění rukavic a rychlé kroky. „Nedýchá…“ zašeptala mladá doktorka a já cítila, jak se mi hroutí svět. Petr stál u mé hlavy, bledý jako stěna, a držel mě za ruku tak pevně, až mi skoro zastavil krevní oběh.

„Musíme ho resuscitovat!“ zavelel primář Vacek. Viděla jsem, jak malého Adama odnášejí na druhý stůl. Jeho tělíčko bylo bezvládné, modré, jako by to ani nebyl člověk, ale panenka. Čas se zastavil. Slyšela jsem jen svůj vlastní dech a tlukot srdce, který mi bušil až v uších.

„Prosím… prosím…“ šeptala jsem zoufale. Petr mi utíral slzy z tváře a opakoval: „On to zvládne, Lucko. Musí.“

Minuty plynuly jako hodiny. Nikdo nic neříkal. Jen občasné pípnutí přístrojů a šepot lékařů. Pak najednou – slabý zvuk. Nejprve jsem si myslela, že se mi to zdá. Ale pak jsem slyšela jasně: dětský pláč. Slabý, ale skutečný.

Primář se otočil a usmál se na nás: „Začal dýchat. Máme ho zpátky.“

V tu chvíli jsem propukla v hysterický pláč. Petr mě objal a oba jsme brečeli štěstím i úlevou. Nikdy nezapomenu na pohled do očí zdravotní sestry Jany, která držela Adama v náručí – sama měla slzy v očích.

Ale tím to neskončilo. Adam musel zůstat na JIPce. Každý den jsme za ním chodili s Petrem i Matějem, nosili mu plyšáky a zpívali koledy do inkubátoru. Lékaři nám nedávali žádné jistoty – mohlo se stát cokoli. Každou noc jsem ležela v nemocničním pokoji a modlila se za zázrak.

Jednoho večera přišla doktorka Dvořáková a sedla si ke mně na postel. „Lucko, je to bojovník. Ale musíte být připraveni na všechno.“

„Co tím myslíte?“ ptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Mohou přijít komplikace. Mozek byl chvíli bez kyslíku…“

Zamrazilo mě. Co když Adam nebude nikdy chodit? Co když nebude mluvit? Co když…?

Petr se snažil být silný, ale viděla jsem, jak ho to ničí. Doma jsme se hádali kvůli maličkostem – kdo zapomněl koupit mléko, kdo neuklidil hračky po Matějovi. Napětí mezi námi rostlo.

Jednou večer jsem slyšela Petra telefonovat s jeho matkou: „Nevím, jak to zvládneme… Lucka je pořád v nemocnici, Matěj je zmatený… Já už nemůžu.“

Cítila jsem se provinile i naštvaně zároveň. Proč mi to neřekne do očí? Proč mám pocit, že v tom boji stojím sama?

Na Štědrý den nás pustili domů – Adama nám dali do peřinky s červeným medvídkem a já ho poprvé opravdu držela v náručí bez hadiček a přístrojů. Doma jsme rozbalovali dárky a Matěj mu zpíval koledu: „Půjdem spolu do Betléma…“

Ale radost byla smíšená se strachem. Každé zakašlání mě děsilo. Každé zakňourání znamenalo novou vlnu paniky.

Jednou v noci jsem seděla u Adamovy postýlky a dívala se na něj, jak spí. Najednou jsem začala brečet – tiše, aby mě nikdo neslyšel. Tolik jsem se bála budoucnosti.

Ráno přišla moje maminka a objala mě: „Lucko, jsi silnější, než si myslíš.“

Petr mi večer řekl: „Promiň, že jsem byl poslední týdny protivný. Bojím se stejně jako ty.“

Objali jsme se a poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Dnes je Adamovi půl roku. Je zdravý, směje se na nás a Matěj mu ukazuje autíčka. Každé Vánoce si připomínáme ten zázrak – i když vím, že ne každý má takové štěstí.

Někdy si říkám: Proč právě my? A co by bylo, kdyby tenkrát nezačal dýchat? Opravdu existují zázraky – nebo je to jen síla lidské vůle a lásky?