Ve stínu nové manželky: Boj matky za štěstí syna

„Tohle není fér, mami! Proč mi pořád všechno komplikuješ?“ Tomášův hlas se mi zařezává do srdce jako nůž. Stojíme v obýváku mého malého bytu na Jižním Městě, kde jsem ho vychovávala sama od jeho šesti let. Teď je mu dvacet dva a místo vděčnosti cítím jen vzdor a chlad.

„Já ti nic nekomplikuju, Tomáši. Jen chci, abys měl všechno v pořádku. Ten byt na Vinohradech jsme ti chtěli koupit s tátou už dávno, ale teď…“ zarazím se, protože vím, že další slova by byla jen výčitka. A těch už bylo dost.

Tomáš protočí oči a z kapsy vytáhne mobil. „Ivana říkala, že to zařídí. Táta s ní souhlasí. Proč to nemůžeš nechat být?“

Ivana. Nová žena mého bývalého manžela Petra. Vstoupila do našeho života před třemi lety jako tichý stín, ale teď je všude. Rozhoduje o všem – co bude Tomáš studovat, kde bude bydlet, dokonce i jaké závěsy si má koupit do pokoje. A Petr? Ten jen přikyvuje a usmívá se, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku.

Vzpomínám si na den, kdy jsem se dozvěděla, že Petr má novou ženu. Bylo to krátce po našem rozvodu. Tomáš byl tehdy ještě malý a já se snažila držet pohromadě kvůli němu. Ale když jsem poprvé viděla Ivanu na školní besídce – vysoká, elegantní, s dokonalým účesem a úsměvem – cítila jsem se jako někdo cizí ve vlastním životě.

Od té doby se všechno změnilo. Každý víkend, kdy byl Tomáš u táty, se vracel jiný. Mluvil o Ivaně, jak dobře vaří, jak je s ní legrace. Snažila jsem se být nad věcí, ale uvnitř mě to ničilo.

A teď je tu ten byt. Petr mi volal minulý týden: „Aleno, myslíme si s Ivanou, že by bylo nejlepší napsat byt na Tomáše i na Ivanu. Ona mu pomůže s hypotékou.“

„Na Ivanu? Proč by měl mít byt napsaný na cizí ženskou?“ vybuchla jsem tehdy.

„Není cizí, je to moje žena,“ odpověděl klidně Petr.

Od té chvíle se mezi námi rozhořela válka. Já tvrdím, že byt má být jen Tomášův – vždyť je to náš syn! Petr s Ivanou trvají na svém. A Tomáš? Ten je zmatený a unavený z našich hádek.

V práci už nejsem schopná se soustředit. Kolegové si šeptají, že jsem poslední dobou podrážděná. Moje nejlepší kamarádka Jana mi radí: „Alčo, musíš to pustit. Jinak o něj přijdeš.“ Ale jak mám pustit vlastní dítě?

Jednoho večera přijde Tomáš domů později než obvykle. Sedím u kuchyňského stolu a čekám na něj s hrnkem studeného čaje.

„Mami…“ začne opatrně.

„Ano?“

„Já už nechci být mezi váma dvěma. Táta s Ivanou mi nabídli, že můžu bydlet u nich do doby, než se to vyřeší.“

Cítím, jak mi tuhne obličej. „Chceš odejít?“

„Nechci odejít od tebe… Ale už to nevydržím.“

V tu chvíli mi dochází, že bojuji nejen proti Ivaně, ale i proti vlastnímu strachu ze samoty. Že možná víc než o byt jde o to, abych neztratila poslední kousek rodiny, který mi zbyl.

Další dny jsou jako v mlze. S Petrem se hádáme po telefonu skoro denně. Ivana mi posílá e-maily s právními radami a návrhy smluv. Tomáš je stále víc uzavřený do sebe.

Jednou večer sedím s Janou v kavárně na Vinohradech a ona mi říká: „Víš, Alčo, možná bys měla přestat bojovat a začít naslouchat.“

Doma pak dlouho přemýšlím nad tím, co řekla. Možná jsem opravdu tolik posedlá tím být dobrou matkou, až zapomínám naslouchat tomu, co chce Tomáš.

Rozhodnu se promluvit si s ním naposledy otevřeně.

„Tomáši,“ začnu tiše. „Chci vědět, co opravdu chceš ty. Ne já, ne táta s Ivanou… Ty.“

Dívá se na mě dlouho mlčky.

„Chci klid,“ řekne nakonec. „Chci mít pocit domova – ať už bude kdekoliv.“

V tu chvíli mi dochází, že domov není místo ani byt napsaný na listu vlastnictví. Je to pocit bezpečí a lásky – a ten mu teď nedávám.

Druhý den volám Petrovi a říkám mu: „Nechme rozhodnout Tomáše. Ať si vybere sám.“

Není to snadné. Bolí mě to víc než rozvod samotný. Ale vím, že jinak bych o něj přišla úplně.

Dnes sedím u okna a sleduji západ slunce nad paneláky Jižního Města. Přemýšlím: Udělala jsem pro svého syna dost? Nebo jsem ho svým bojem jen ztratila? Co byste udělali vy na mém místě?