Viděla jsem švagra s jinou ženou a mlčela jsem: Teď jsem viníkem všeho

„To snad není možné…“ šeptám si pro sebe a schovávám se za regál s kabáty v obchodě. Přede mnou, jen pár metrů ode mě, stojí můj švagr Petr. Drží za ruku ženu, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Smějí se spolu, ona mu sahá na tvář a on jí šeptá něco do ucha. V tu chvíli mi srdce buší až v krku a mám pocit, že se mi podlomí kolena. Můj první impuls je vyběhnout ven a předstírat, že jsem nic neviděla. Ale nohy mě neposlouchají.

Petr je manžel mé sestry Kláry. Klára je v osmém měsíci těhotenství. Celá rodina se na miminko těší, hlavně ona. Vždycky byla ta silná, která držela všechno pohromadě – i když naši rodiče procházeli rozvodem, byla to právě Klára, kdo mě chránil před hádkami a výčitkami. Teď bych měla chránit já ji… Ale jak?

Petr s tou ženou mizí v útrobách kavárny. Zůstávám stát jako přimražená. V hlavě mi víří otázky: Mám Kláře říct pravdu? Co když jí tím ublížím? Co když to byla jen kamarádka? Ale kdo se takhle chová ke kamarádce? Vzpomínám si na všechny ty večery, kdy Klára seděla u nás v kuchyni a vyprávěla, jak je Petr poslední dobou odtažitý, jak má pořád práci a jak se těší na to, až budou konečně rodina.

Doma se snažím chovat normálně. Klára mi volá ještě ten večer: „Lucko, můžeš mi zítra pomoct s kočárkem? Petr má zase nějakou poradu.“ Její hlas je unavený, ale šťastný. „Jasně, přijdu,“ odpovídám a v krku mě pálí slzy.

Následující dny jsou jako zlý sen. Petr se chová stejně jako vždycky – možná až moc mile. Klára plánuje výbavičku, ukazuje mi fotky dětských dupaček a já mám pocit, že každou chvíli vybuchnu. Ale mlčím. Přesvědčuji sama sebe, že chráním sestru před bolestí, kterou by teď nezvládla.

Jednoho večera sedíme s Klárou u čaje. „Víš, Lucko,“ začne opatrně, „mám pocit, že se Petr poslední dobou chová divně. Myslíš, že má někoho jiného?“ Zaskočí mě její upřímnost. „To si nemyslím,“ zalžu pohotově a cítím, jak se propadám do bahna vlastních lží.

Čas běží a já žiju ve stínu tajemství. Klára porodí krásnou holčičku – Aničku. Celá rodina slaví, Petr rozdává úsměvy na všechny strany. Jen já vím, co skrývá za maskou dokonalého otce.

Jednoho dne mě ale navštíví jejich sousedka paní Novotná. „Lucko, slyšela jsem něco divného… Prý Petr často vídá nějakou ženu u kavárny na náměstí.“ Zblednu a vím, že už to dlouho neutajím.

O pár dní později přijde pravda na povrch. Klára najde v Petrovu mobilu zprávy od neznámé ženy. Všechno se zhroutí během jednoho večera – hádky, pláč, výčitky. Klára je zoufalá a já… já jsem ta poslední, kdo by jí mohl pomoct.

„Ty jsi to věděla?“ ptá se mě mezi vzlyky. „Proč jsi mi nic neřekla?“ Nedokážu jí odpovědět. Jenom brečím s ní.

Rodina se rozdělí na dva tábory – jedni mě obviňují, že jsem měla mluvit hned, druzí tvrdí, že jsem udělala správně, protože Klára byla těhotná a neměla by zažít takový stres. Já sama nevím, co je správné.

Petr se odstěhuje k té ženě z kavárny. Klára zůstává sama s Aničkou a já jí pomáhám jak můžu – ale už nikdy to nebude jako dřív.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Udělala bych to znovu stejně? Měla jsem právo rozhodovat o tom, co má sestra vědět? Nebo jsem jí tím vlastně ublížila nejvíc?

Co byste udělali vy na mém místě? Mlčeli byste kvůli ochraně blízkého člověka – nebo byste řekli pravdu i za cenu bolesti?