Víkendy u tchánů: Odpočinek v nedohlednu

„Petře, pojď sem, potřebuju tě na zahradě!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem v pátek večer překročil práh domu mých tchánů v Kladně. Můj plán na klidný víkend se rozplynul jako pára nad hrncem. Moje žena Jana se na mě omluvně podívala, ale já už věděl, co mě čeká. Každý víkend stejný scénář: přijedeme na návštěvu, abychom si odpočinuli, ale místo toho mě její rodiče, pan a paní Novotní, okamžitě zapřáhnou do práce.

„Tati, Petr měl těžký týden, možná by si mohl chvíli odpočinout,“ zkusila Jana opatrně. Tchán František se na ni podíval přes brýle a mávl rukou: „Odpočine si, až bude hotovo. Zahrada se sama neposeká.“

Stál jsem na prahu kuchyně, v ruce tašku s věcmi na víkend, a v hlavě mi běžely myšlenky, jestli je tohle opravdu normální. V práci v Praze jsem pod tlakem celý týden, a když konečně přijde pátek, místo klidu mě čeká další směna – tentokrát u Novotných.

„Petře, můžeš mi ještě pomoct s dřevem?“ přidala se tchyně Marie, sotva jsem se vrátil z první várky trávy. „A pak bych potřebovala pověsit záclony v obýváku.“

„Jasně, hned to udělám,“ odpověděl jsem automaticky, i když jsem uvnitř vřel. Jana se mi snažila pomoci, ale její matka ji poslala vařit oběd. Zůstal jsem na dvorku sám, v ruce hrábě a v hlavě otázky, proč se tohle děje právě mně.

Vzpomněl jsem si na první roky našeho vztahu. Tehdy byli Novotní milí, pohostinní, nikdy mě do ničeho nenutili. Ale jakmile jsme se s Janou vzali, začalo to. Nejprve drobné prosby, pak úkoly, které se postupně změnily v povinnost. Každý víkend jsem měl pocit, že jsem spíš zaměstnanec než člen rodiny.

Jednou jsem se pokusil s Janou o tom promluvit. „Mám pocit, že mě tvoji rodiče berou jako levnou pracovní sílu,“ řekl jsem jí tiše, když jsme večer leželi v posteli. „Myslíš, že to dělají schválně?“

Jana se zamyslela. „Oni jsou tak zvyklí. Táta celý život makal, nikdy si neodpočinul. Myslí, že to je normální. Ale zkusím s nimi promluvit.“

Jenže nic se nezměnilo. Další víkend, další práce. Začal jsem být podrážděný, hádali jsme se kvůli maličkostem. V práci jsem byl unavený, doma jsem neměl energii na nic. Moji rodiče si všimli, že se něco děje. „Petře, nejsi to ty. Co se děje?“ ptala se máma při nedělním obědě.

„Nic, jen jsem unavený,“ zalhal jsem. Nechtěl jsem, aby věděli, jak moc mě to trápí.

Jednoho dne jsem to už nevydržel. Bylo sobotní ráno, venku lilo jako z konve a já měl jít štípat dřevo. „Františku, dneska to fakt nejde. Jsem úplně vyřízený,“ řekl jsem tchánovi poprvé v životě nahlas.

Tchán se na mě podíval s překvapením. „To jako myslíš vážně? Všichni tady makáme, a ty si budeš ležet?“

„Nejde o to, že bych nechtěl pomoct. Ale každý víkend je to stejné. Přijedu sem a místo odpočinku dělám práci, kterou bych doma zvládl za hodinu. Potřebuju si taky někdy odpočinout.“

Ticho. Jana stála za mnou a držela mě za ruku. Tchyně Marie se zamračila: „My jsme tě sem nezvali, abys tu nic nedělal.“

„Ale já sem jezdím kvůli rodině, ne kvůli práci,“ odpověděl jsem tiše.

Ten den jsem poprvé zůstal sedět v kuchyni a díval se z okna na déšť. Cítil jsem se provinile, ale zároveň úlevně. Jana mi večer řekla: „Jsem na tebe pyšná. Konečně jsi jim to řekl.“

Další víkendy byly zvláštní. Tchán se mnou nemluvil, tchyně byla odměřená. Ale práce ubylo. Místo toho jsme si s Janou udělali výlet do lesa nebo šli do kina. Pomalu se vztahy začaly lepšit. Novotní pochopili, že nejsem stroj na práci, ale člověk, který potřebuje odpočívat.

Dnes už vím, že říct si o své potřeby není slabost. Je to nutnost. Kolik z vás má podobnou zkušenost? Máte odvahu říct dost, když vás rodina tlačí za hranice vašich sil?