Víra, modlitba a slzy: Jak jsem jako babička našla sílu, když se moji vnuci ztratili ve světě

„Proč mi to děláte?“ zašeptala jsem do ticha kuchyně, když jsem slyšela, jak za dveřmi bouchly dveře. Bylo už po desáté večer a můj vnuk Tomáš se zase nevrátil domů. V ruce jsem svírala růženec, prsty mi klouzaly po korálcích, ale myšlenky mi utíkaly k němu a jeho sestře Kláře. Byli to kdysi ti nejhodnější děti – smáli se, běhali po zahradě, pomáhali mi s koláči. Ale teď? Teď jsem je sotva poznávala.

„Mami, nech to být. Jsou mladí, potřebují si užít,“ říkala mi dcera Jana, když jsem jí volala s obavami. Ale já jsem věděla, že to není jen o zábavě. Tomáš začal chodit s partou kluků, kteří se motali kolem hospody U Tří lip. Klára se změnila – byla podrážděná, zamčená ve svém pokoji, s očima zarudlýma od pláče nebo… od něčeho jiného?

Jednou v noci jsem zaslechla šramot na chodbě. Vyšla jsem ven a uviděla Tomáše, jak se potácí ke dveřím. „Kdes byl?“ zeptala jsem se tiše. „To je jedno, babi,“ zamumlal a zavřel se v pokoji. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že to není v pořádku.

Další ráno jsem seděla u stolu s Janou. „Janičko, já mám strach. Tomáš… Klára… něco se děje.“ Jana jen mávla rukou: „Mami, přeháníš. Všichni jsme byli mladí.“ Ale já jsem cítila v kostech, že tentokrát je to jiné.

Začala jsem se modlit víc než kdy dřív. Každý večer jsem klečela u postele a prosila Boha, aby mi vnuky ochránil. Někdy jsem měla pocit, že mě nikdo neslyší. Ale pak přišel ten den.

Bylo to v sobotu ráno. Klára seděla u stolu a třásla se. „Babi… já už nemůžu,“ zašeptala. Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku. „Co se děje, zlatíčko?“ Klára se rozplakala: „Já… já jsem si myslela, že to zvládnu sama. Ale nejde to. Kamarádky berou prášky na spaní a já… já taky začala.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Ale neukázala jsem jí svůj strach. Objala jsem ji a řekla: „To zvládneme spolu. Já tě neopustím.“

Tomáš byl tvrdší oříšek. Uzavřel se do sebe, nechtěl mluvit ani s matkou, ani se mnou. Jednou večer jsem ho našla sedět na lavičce před domem, hlavu v dlaních.

„Tomáši,“ sedla jsem si vedle něj, „já vím, že je toho na tebe moc. Ale nejsi na to sám.“

Mlčel dlouho. Pak tiše řekl: „Babi… já nevím, jak z toho ven.“

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době jsme oba plakali.

Začali jsme hledat pomoc – nejdřív u školní psycholožky, pak u rodinného terapeuta v našem městě. Nebylo to jednoduché. Jana byla nejdřív proti: „Nebudeme dělat ostudu! Co si lidi pomyslí?“ Ale já už nemohla čekat na zázrak.

Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Kdy mě bolela hlava z pláče a ruce z modlení. Ale pokaždé, když jsem viděla Kláru usínat bez slz nebo Tomáše smát se při večeři, věděla jsem, že to má smysl.

Jednou večer jsme seděli všichni spolu u stolu – poprvé po dlouhé době. Jana podala Tomášovi polévku a Klára si povídala o škole. V tu chvíli jsem pocítila vděčnost – za každou slzu i každou modlitbu.

Ale vím, že boj ještě neskončil. Každý den je nová výzva – pokušení jsou všude kolem nás: alkohol na diskotékách, prášky mezi spolužáky, tlak sociálních sítí…

Někdy si říkám: „Co kdybych tenkrát mlčela? Co kdybych nevěřila?“ Ale pak si vzpomenu na ten pocit bezmoci a na sílu víry, která mě držela nad vodou.

Možná nejsem dokonalá babička ani matka. Ale nikdy nepřestanu bojovat za svou rodinu.

A vy? Co byste udělali na mém místě? Má ještě dnes víra sílu změnit lidské osudy?