Vnukův stín viny: Příběh jedné babičky a rodinného nedorozumění

„Marie, prosím tě, můžeš dnes večer pohlídat Tomáška? Už jsme si s Janou dlouho nevyšli a oba to potřebujeme jako sůl,“ prosil mě Petr do telefonu. V jeho hlase byla slyšet únava i naděje. „Samozřejmě, vždyť víš, jak ho miluju. Přiveďte ho kdykoliv,“ odpověděla jsem bez váhání, i když jsem cítila, že mě poslední dobou často bolí záda a únava mě dohání čím dál častěji.

Když Petr s Janou přijeli, Tomášek byl veselý jako vždycky. „Ahoj babi!“ rozběhl se ke mně a objal mě kolem pasu. „Budeš mi číst pohádku?“ Jeho oči zářily a já cítila, jak se mi srdce rozplývá. „Samozřejmě, broučku. Dneska si vyber ty.“

Večer začal poklidně. Uvařila jsem Tomáškovi jeho oblíbenou krupicovou kaši, smáli jsme se u pohádky o Křemílkovi a Vochomůrkovi a pak jsme si hráli na schovávanou po celém bytě. Jenže kolem osmé jsem si všimla, že je nějaký bledý. „Tomášku, není ti nic?“ zeptala jsem se opatrně. „Trochu mě bolí bříško,“ zamumlal a schoulil se ke mně na gauči.

V tu chvíli jsem znejistěla. Vzpomněla jsem si, že jsem mu možná dala moc velkou porci kaše a navíc jsem mu dovolila trochu čokolády, kterou mu rodiče obvykle nedávají. „To bude dobré, zlatíčko. Půjdeme si lehnout a ráno budeš zase fit,“ snažila jsem se ho uklidnit i sebe.

Ale noc byla dlouhá. Tomášek se několikrát probudil s bolestmi břicha a jednou dokonce zvracel. Byla jsem zoufalá – mám volat Petrovi? Nechtěla jsem jim kazit večer, vždyť byli pryč sotva pár hodin. Nakonec jsem mu dala trochu vlažného čaje a čekala, až usne.

Když Petr s Janou přišli po půlnoci domů, Tomášek už spal, ale já byla celá roztřesená. „Co se stalo?“ zeptala se Jana hned ve dveřích, když viděla můj výraz. „Trochu ho bolí bříško, ale myslím, že je to jen z jídla,“ snažila jsem se znít klidně.

Druhý den ráno mi volal Petr. „Mami, Tomášek má horečku a pořád zvrací. Musíme s ním k doktorovi.“ V tu chvíli mě sevřel pocit viny tak silně, že jsem se rozplakala. Co když jsem mu opravdu ublížila? Co když jsem měla hned volat?

Celý den jsem čekala na zprávy. Když mi Petr večer zavolal, byl jeho hlas tvrdý jako kámen: „Marie, doktor říkal, že to může být virová infekce nebo něco špatného z jídla. Proč jsi nám nezavolala hned?“

Slova mě bodala jako jehly. „Nechtěla jsem vás rušit… Myslela jsem, že to přejde…“ koktala jsem omluvy, ale věděla jsem, že to nestačí.

Další dny byly plné napětí. Jana mi nebrala telefon a Petr odpovídal jen stroze. Cítila jsem se jako vyvrhel ve vlastní rodině. Každý večer jsem si přehrávala všechny detaily – měla jsem být opatrnější? Měla jsem víc poslouchat svůj instinkt?

Po týdnu mi Petr zavolal: „Mami, Tomášek už je lepší. Ale musíme si promluvit.“ Sešli jsme se u nich doma. Jana seděla v kuchyni s kamenným výrazem a Tomášek si hrál v pokoji.

„Mami,“ začal Petr tiše, „víme, že jsi to nemyslela špatně. Ale musíš nám slíbit, že příště nám dáš vědět hned, když se něco stane.“

„Slibuju,“ zašeptala jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Jana se na mě konečně podívala: „Nechceme tě obviňovat. Jen máme strach o Tomáška.“

V tu chvíli mi došlo, jak křehké jsou rodinné vztahy a jak snadno může jeden večer změnit všechno.

Od té doby si dávám větší pozor – nejen na to, co dávám Tomáškovi k jídlu, ale hlavně na to, abych byla upřímná a otevřená vůči Petrovi a Janě.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Udělala bych dnes něco jinak? Nebo je vina jen stínem láskyplné péče? Co byste udělali vy na mém místě?