Volají mi každý den, ale cítím jen prázdnotu: Je to opravdu starost, nebo jen dědictví?

„Mami, jak se dneska cítíš?“ ozvalo se z telefonu už potřetí tento týden. Hlas mé dcery Jany zněl unaveně, jako by si odškrtávala další položku na seznamu povinností. „Dobře, Janičko, všechno v pořádku,“ odpověděla jsem automaticky, i když mě už třetí den bolela záda tak, že jsem sotva vstala z postele. Ale co by to změnilo? Stejně by jen řekla, že má moc práce a že mi zavolá později.

Sedím u okna v našem panelákovém bytě na Proseku a pozoruji šedivý prosincový den. Lidé spěchají s taškami, děti v barevných bundách běhají po hřišti. Vzpomínám na doby, kdy jsem tu běhala s nimi – s Janou, Petrem a Martinem. Tehdy jsme byli sami. Manžel odešel, když bylo Janě osm, Petrovi pět a Martinovi sotva dva roky. Prý „potřebuje svobodu“. Zůstala jsem sama se třemi dětmi a hypotékou na krku.

„Mami, nezapomeň si vzít prášky!“ připomíná mi Petr v dalším telefonátu. „A jestli něco potřebuješ, napiš mi to do SMSky.“ Slyším v jeho hlase netrpělivost. Vím, že má dvě práce a tři děti. Ale stejně mě bodne u srdce – proč nikdy nepřijde osobně? Proč mi nikdy nepřinese kytku nebo čokoládu? Když byl malý, nosil mi kamínky z hřiště a říkal: „To je pro tebe, mami.“

Martin je nejmladší a nejvzdálenější. Pracuje v Brně jako programátor a volá jednou týdně – vždycky v neděli večer. „Ahoj mami, jak bylo dneska na procházce?“ ptá se, i když ví, že už týdny nikam nechodím. „Dobře, Martine,“ lžu mu do telefonu. Nechci být na obtíž.

Narozeniny mám za týden. Každý rok doufám, že přijdou všichni tři. Že si sedneme ke stolu jako dřív, upeču bábovku a budeme se smát. Ale poslední roky mi vždycky jen zavolají – někdy ani ne všichni ve stejný den. Loni mi Jana poslala kytici přes kurýra a Petr SMSku: „Všechno nejlepší, mami.“ Martin poslal peníze na účet.

V kuchyni mám na lednici přilepený papírek: „Zavolat mamince.“ Je to Petrův rukopis. Asi si to napsal, aby nezapomněl. Je tohle láska? Nebo povinnost? Nebo strach o dědictví? Vím, že mám byt v Praze a nějaké úspory. Občas slyším mezi řádky jejich rozhovorů otázky: „Mami, máš už napsanou závěť?“ nebo „Kdo ti pomáhá s účty?“

Jednou jsem slyšela Janičku šeptat Petrovi do telefonu: „Musíme se domluvit, co bude s bytem.“ Mysleli si, že spím. Ale já nespala – jen jsem ležela potichu a poslouchala.

Vzpomínám na všechny ty roky, kdy jsem pro ně dělala první poslední. Když měli chřipku, nespala jsem celé noci. Když Petr rozbil okno míčem, bránila jsem ho před domovníkem. Když Jana přišla domů uplakaná kvůli první lásce, držela jsem ji v náručí a šeptala jí do vlasů uklidňující slova.

Teď sedím sama u stolu a přemýšlím: Je tohle stáří? Volají mi každý den – ale cítím jen prázdnotu. Jejich slova jsou jako ozvěna ve velkém prázdném bytě. Někdy si říkám, jestli by jim vůbec chyběla moje přítomnost – nebo jen moje peníze.

Jednou večer jsem se odhodlala a zavolala Janě já. „Janičko, nechceš přijít na kafe? Upekla jsem tvůj oblíbený jablečný závin.“ Chvíli bylo ticho. „Mami, promiň, mám toho teď moc v práci… Ale určitě někdy příště.“

Příště nikdy nepřišlo.

Začala jsem chodit do místního klubu seniorů. Tam aspoň někdo poslouchá mé příběhy bez toho, aby se díval na hodinky nebo spěchal k dalším povinnostem. S paní Boženou jsme si jednou povídaly o dětech – má tři syny a všechny žijí v zahraničí. „Volají mi každý týden,“ říká smutně. „Ale je to stejné jako u vás – povinnost.“

Někdy přemýšlím o tom, že bych svůj byt odkázala charitě nebo domovu pro opuštěné děti. Možná by tam moje peníze udělaly větší radost než těm, kteří mě berou jen jako položku v kalendáři.

Přesto je miluji. Jsou to moje děti – i když mě bolí jejich lhostejnost.

Za týden mám narozeniny. Možná zase přijde jen kurýr s kyticí a SMSka od Petra. Možná budu sedět sama u stolu s bábovkou a čekat na telefonát.

Ale možná… možná bych měla konečně myslet i na sebe.

Je stáří opravdu jen čekání na telefonát? Nebo máme právo chtít víc – trochu lásky a opravdového zájmu? Co byste udělali vy na mém místě?