Voláš jen, když potřebuješ hlídat: Příběh matky, která ztratila syna

„Ariano, můžeš dneska pohlídat Zuzku? Máme s Terezou schůzku s právníkem.“ Hlas mého syna Jakuba zněl v telefonu unaveně, skoro až otráveně. Bylo to poprvé za měsíc, co mi zavolal. Nezeptal se, jak se mám. Nezeptal se, jestli něco nepotřebuji. Jen potřeboval hlídání.

Stála jsem u okna v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a dívala se na šedivý dvůr pod sebou. „Samozřejmě, přiveď ji,“ odpověděla jsem tiše a cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Vždycky jsem byla ta, která všechno zvládne. Ta, která nikdy neodmítne. Ale dnes jsem měla chuť říct ne.

Když Jakub přijel, Zuzka vyskočila z auta a rozběhla se ke mně. „Babičko!“ objala mě kolem pasu a já cítila, jak mi srdce poskočilo radostí. Jakub stál opodál, nervózně si pohrával s klíčky od auta. „Díky, mami,“ řekl rychle a ani se mi nepodíval do očí. „Zastavím se pro ni večer.“

„Jakube…“ začala jsem, ale už byl pryč. Dveře auta zabouchl tak silně, až to zabolelo i mě.

Zuzka si hrála v obýváku s panenkami a já ji pozorovala. Byla tak podobná Jakubovi v jejím věku – stejný úsměv, stejná jiskra v očích. Vzpomněla jsem si na doby, kdy jsme spolu chodili na hřiště a on mi vyprávěl o svých snech. Kde se to všechno pokazilo?

Večer, když Zuzku vyzvedával, jsem sebrala odvahu. „Jakube, můžeme si promluvit?“

Povzdechl si. „Mami, fakt teď nemám čas.“

„To nikdy nemáš čas,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Voláš jenom, když potřebuješ pohlídat. Už mě ani nebereš jako mámu.“

Zarazil se a chvíli mlčel. „To není pravda,“ zamumlal a odvrátil pohled.

„Tak proč si nikdy nepopovídáme? Proč mě nikdy nepozveš na oběd? Proč… proč mám pocit, že ti na mně nezáleží?“ hlas se mi třásl a oči pálily slzami.

Zuzka stála mezi námi a nechápavě koukala z jednoho na druhého.

Jakub si povzdechl. „Mami… je toho na mě moc. Rozvod s Terezou mě vyčerpal. Práce… Zuzka… Nemám sílu řešit ještě další věci.“

„Já nejsem další věc!“ vykřikla jsem zoufale.

Jakub mě chvíli pozoroval a pak jen pokrčil rameny. „Promiň.“ Popadl Zuzku za ruku a odešli.

Zůstala jsem stát ve dveřích a cítila se prázdná jako nikdy předtím.

Další dny jsem trávila sama. Kamarádky už většinou měly své životy nebo vnoučata hlídaly s radostí – aspoň to tvrdily na Facebooku. Já jsem byla ta babička na zavolání.

Jednou večer mi zavolala Tereza, Jakubova bývalá žena. „Ariano, můžu tě o něco poprosit?“ Její hlas byl opatrný.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se unaveně.

„Zuzka má narozeniny. Byla bych ráda, kdybys přišla. Vím, že to mezi tebou a Jakubem není jednoduché…“

„Přijdu,“ přerušila jsem ji rychle. Byla jsem ráda za jakoukoli příležitost být s vnučkou.

Na oslavě bylo veselo – Tereza pozvala i své rodiče a pár kamarádek s dětmi. Jakub přišel pozdě a celou dobu seděl stranou, koukal do mobilu a sotva promluvil. Když Zuzka sfoukla svíčky na dortu, běžela ke mně: „Babičko, pojď si se mnou hrát!“

Seděla jsem s ní na koberci a stavěla puzzle. Tereza si ke mně přisedla. „Vím, že to máš těžké,“ řekla tiše. „Jakub je poslední dobou uzavřený do sebe. Já už ho taky nepoznávám.“

Podívala jsem se na ni: „Myslíš, že je to moje chyba? Že jsem ho špatně vychovala?“

Tereza zavrtěla hlavou: „Tohle není o tobě. On prostě neumí mluvit o svých pocitech.“

Po oslavě jsem šla domů pěšky přes sídliště. Přemýšlela jsem o tom všem – o tom, jak jsme byli kdysi šťastní rodina, jak jsme jezdili na chalupu do Orlických hor, jak jsme spolu slavili Vánoce u jednoho stolu.

Doma jsem otevřela staré fotoalbum. Na jedné fotce byl malý Jakub v náručí mého manžela Pavla – ten už je pět let po smrti. Vzpomněla jsem si na jeho slova: „Rodina je to nejdůležitější.“

Ale co když rodina už neexistuje? Co když zůstane jen prázdnota?

Další týden mi Jakub opět zavolal: „Mami… můžeš pohlídat Zuzku? Musím do práce.“

Tentokrát jsem chvíli mlčela. „Jakube… můžeme si pak opravdu promluvit?“

„Jo… asi jo,“ řekl váhavě.

Když večer přišel pro Zuzku, sedli jsme si spolu do kuchyně. Dlouho jsme mlčeli.

Nakonec jsem začala: „Víš… chybíš mi. Nechci být jen babička na zavolání.“

Jakub sklopil oči: „Já vím… promiň. Já prostě nevím, jak dál.“

„Zkusme to změnit,“ navrhla jsem tiše.

Nevím, jestli to půjde hned. Ale aspoň jsme začali mluvit.

Někdy přemýšlím: Je možné znovu najít cestu ke svým dětem? Nebo je někdy lepší nechat je jít svou cestou?