„Vraťte mi úspory a byt přepíšu na vnučku” – příběh, který roztrhl naši rodinu

„Takže když mi vrátíte všechny ty peníze, co jsem vám půjčila na svatbu a auto, přepíšu byt na Aničku. Jinak ne.” Tchyně stála v kuchyni s rukama v bok a její hlas zněl tvrději než kdy dřív. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem. Můj muž Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a naše dvouletá dcera Anička si hrála na koberci s plyšovým medvědem, netušíc nic o dramatu, které se právě odehrávalo.

Nikdy jsem si nemyslela, že se naše rodina dostane do takové situace. Vždycky jsem byla pyšná na svou práci učitelky a těšila se, až se po mateřské vrátím mezi děti. Ale když jsme začali řešit, kdo se postará o Aničku, protože školka ji kvůli věku ještě nevzala a já už musela zpět do práce, přišla tchyně s nabídkou: „Já ji pohlídám. Ale mám podmínku.”

Tehdy jsme seděli v obýváku a ona nám vysvětlila svůj plán: „Když mi budete každý měsíc dávat tři tisíce za hlídání a slíbíte, že byt po mně přepíšete na Aničku, až bude plnoletá, ráda vám pomůžu.” Byt byl v paneláku na Proseku, kde Petr vyrůstal. Byla to pro nás šance zajistit dceři budoucnost. Souhlasili jsme.

První měsíce šlo všechno hladce. Tchyně byla s Aničkou trpělivá, vařila jí domácí polévky a chodily spolu do parku. Já i Petr jsme byli vděční. Jenže pak přišla pandemie, já musela učit z domova a peníze začaly docházet. Petr přišel o práci ve skladu a my jsme museli požádat tchyni o odklad plateb za hlídání.

„To jste si měli rozmyslet dřív!” vyjela na nás jednou večer, když jsme jí vysvětlovali naši situaci. „Já jsem vám taky pomohla s úsporami na svatbu i auto! Kdybych věděla, že mi to nikdy nevrátíte, radši bych si ty peníze nechala!”

Od té doby se atmosféra změnila. Tchyně nám začala připomínat každou korunu. Při každé návštěvě padla poznámka o tom, jak jsme neschopní a jak ona všechno táhne. Petr se uzavíral do sebe a já měla pocit, že selhávám jako matka i manželka.

Jednoho dne přišla tchyně s novým návrhem: „Vraťte mi všechny úspory – těch sto tisíc, co jsem vám půjčila – a já byt přepíšu na Aničku hned. Jinak nepočítejte s ničím.”

Seděli jsme s Petrem dlouho do noci a hádali se. „Nemáme ty peníze! A ona to ví!” křičela jsem zoufale. Petr jen mlčel. „Možná bychom měli prodat auto,” navrhl nakonec tiše. „A co když to uděláme a ona si to zase rozmyslí?”

Začali jsme se hádat i kvůli maličkostem. Já mu vyčítala, že se neumí postavit vlastní matce, on mi zase, že jsem příliš hrdá požádat o pomoc své rodiče. Anička začala být neklidná, často plakala a já měla výčitky svědomí.

Jednoho večera jsem zaslechla rozhovor mezi tchyní a Petrem:

„Petře, já už na to nemám nervy. Alena je pořád protivná a Anička je rozmazlená. Kdyby nebylo mě, tak jste na ulici!”

„Mami, prosím tě… My se snažíme…”

„Snažíte? To bych chtěla vidět! Všechno je jen na mně!”

V tu chvíli jsem vtrhla do kuchyně: „Tohle už dál nejde! Nechci žít v dluhu a ve strachu! Jestli ti máme vrátit úspory, tak nám dej čas! Ale přestaň nám vyhrožovat bytem!”

Tchyně se urazila a několik dní s námi nemluvila. Petr byl mezi dvěma ohni – matkou a mnou. Nakonec jsme se rozhodli požádat o pomoc mé rodiče. Ti nám půjčili část peněz a zbytek jsme získali prodejem auta.

Když jsme tchyni předali obálku s penězi, podívala se na nás s ledovým klidem: „Dobře. Přepíšu byt na Aničku… Ale až za rok. Chci vidět, že jste schopní sami něco ušetřit.”

V tu chvíli jsem měla chuť křičet i brečet zároveň. Všechno naše úsilí bylo k ničemu. Petr byl zlomený a já cítila jen hořkost.

Od té doby už nikdy nebylo nic jako dřív. S tchyní jsme se vídali jen z povinnosti, Anička k ní ztratila důvěru a Petr se uzavřel do sebe ještě víc.

Dnes si často kladu otázku: Stálo to všechno za to? Má smysl bojovat o majetek za cenu rozbité rodiny? Nebylo by lepší začít znovu někde jinde – bez slibů, dluhů a výčitek?

Co byste udělali vy? Má vůbec smysl držet rodinu pohromadě za každou cenu?