Všechno pro mého syna: Cena mateřské lásky

„Mami, prosím tě, potřebuju pomoct. Jinak skončím na ulici.“

Ta slova mi rezonují v hlavě dodnes. Stála jsem v kuchyni našeho bytu v Brně, ruce se mi třásly a srdce bušilo jako splašené. Můj syn Tomáš, můj jediný syn, stál přede mnou s očima plnýma slz a strachu. Bylo mu třicet, ale v tu chvíli vypadal jako malý kluk, který se bojí tmy.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem už tušila odpověď. Tomáš měl poslední roky problémy – nejdřív s prací, pak s alkoholem, nakonec s dluhy. Ale nikdy jsem si nepřipustila, že by to mohlo být tak vážné.

„Dlužím peníze… hodně peněz. Jestli to nesplatím do týdne, přijde exekutor. Přísahám, mami, už nikdy to neudělám. Jen teď potřebuju pomoct.“

V tu chvíli jsem věděla, že udělám cokoliv. Jsem jeho matka. Vždycky jsem věřila, že mateřská láska je silnější než všechno ostatní. Zavolala jsem realitní makléřce a začala prodávat náš byt. Byl to byt po mých rodičích, kde jsem vychovala Tomáše i jeho sestru Kláru. Klára už měla vlastní rodinu v Olomouci a často mi říkala, že Tomášovi moc ustupuju. „Mami, on tě jen využívá,“ varovala mě. Ale já ji neposlouchala.

Za měsíc byl byt prodaný. Peníze jsem dala Tomášovi – přes milion korun. „Děkuju, mami,“ objal mě pevně. „Zachránila jsi mi život.“

Jenže pak přišlo ticho. Tomáš se mi přestal ozývat. Nezvedal telefon, neodpovídal na zprávy. Po týdnu jsem ho našla v herně na Cejlu. Seděl u automatu, oči zarudlé, ruce třásly od nervozity.

„Tomáši! Co to děláš?“ vykřikla jsem.

„Mami… já… promiň… já to chtěl vyhrát zpátky…“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsem měla – domov, úspory, důvěru – bylo pryč. Tomáš všechno prohrál během pár dní.

Následující týdny byly peklo. Přespávala jsem u Kláry na gauči, protože jsem neměla kam jít. Klára byla naštvaná – na mě i na bratra.

„Měla jsi ho nechat padnout na dno,“ říkala mi večer v kuchyni.

„To bych nedokázala,“ šeptala jsem.

„A co teď? Co budeš dělat?“

Nevěděla jsem. Byla jsem padesátiletá žena bez domova a bez peněz. Ale pořád jsem byla matka.

Tomáš se mi vyhýbal. Jednou v noci mi zavolal – opilý a zoufalý.

„Mami… já už nemůžu… promiň…“

Běžela jsem za ním do parku Lužánky, kde seděl na lavičce a brečel jako dítě.

„Pojď domů,“ řekla jsem mu tiše.

„Já žádný domov nemám… všechno jsem zničil.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Začali jsme znovu – od nuly. Našli jsme malý podnájem na okraji města. Já si našla práci v pekárně, Tomáš nastoupil na léčení závislosti. Každý den byl boj – s nedůvěrou, s výčitkami, s bolestí.

Jednou večer jsme seděli u stolu a jedli polévku z pytlíku.

„Mami… proč jsi mi pomohla? Po tom všem?“ zeptal se tiše.

Podívala jsem se mu do očí a odpověděla: „Protože tě miluju. A protože doufám, že jednoho dne budeš zase tím klukem, kterého jsem vychovala.“

Nevím, jestli se to někdy stane. Ale neztratila jsem naději.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla nechat syna padnout až na dno? Co je vlastně správné – chránit své dítě za každou cenu, nebo ho nechat nést následky svých činů?