Všechno pro naše dcery: Zasloužili jsme si takovou nevděčnost?

„Tohle už nemyslíš vážně, Lucko!“ vykřikla jsem, když mi dcera zabouchla dveře před nosem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadlo na tisíc kousků. Byla sobota odpoledne, v kuchyni voněla bábovka, kterou jsem pekla jen kvůli ní – její oblíbenou, s tvarohem a rozinkami. Měla přijet na návštěvu, ale místo toho mi poslala zprávu: „Mami, nestíhám, mám moc práce.“ A pak už jen ticho.

Seděla jsem u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi běžely vzpomínky jako rozbitý film. Vždyť jsem pro své dcery žila! Všechno jsem jim dávala – svůj čas, energii, sny. Když byly malé, nikdy jsem si nekoupila nové boty, abych mohla zaplatit jejich taneční nebo lyžařský kurz. S manželem Petrem jsme si odpírali dovolené, abychom mohli holkám koupit notebooky do školy. A teď? Teď jsem tu sama v panelákovém bytě na Jižním Městě a čekám na zprávu, která nepřijde.

„Hani, neber si to tak,“ říkal mi Petr večer, když jsme seděli u televize. „Mají svůj život. My jsme taky nebyli pořád u rodičů.“ Ale já věděla, že to není stejné. Moje máma byla přísná, ale nikdy by mě nenechala samotnou na narozeniny nebo Vánoce. A já? Já jsem pro Lucku i Kláru dělala první poslední.

Vzpomněla jsem si na den, kdy Lucka poprvé přišla domů opilá z maturitního plesu. Byla jsem na ni přísná? Možná ano. Ale bála jsem se o ni! Celou noc jsem nespala a ráno jí vařila čaj s medem. „Mami, nech mě být,“ odsekla tehdy. A já jsem ji nechala být – protože jsem si myslela, že to tak má být.

Klára byla vždycky ta citlivější. Když ji ve škole šikanovali kvůli brýlím, seděla jsem s ní večer v posteli a hladila ji po vlasech. „Neboj se, všechno bude dobré,“ šeptala jsem jí do ucha. A ona mi věřila. Teď má vlastní rodinu, dvě děti – a na mě si vzpomene jen o Vánocích.

Nedávno jsme měli rodinnou oslavu. Bylo mi šedesát. Připravila jsem slavnostní oběd, pozvala všechny – i jejich partnery a děti. Lucka přišla pozdě a celou dobu koukala do mobilu. Klára se omluvila, že musí s malým na trénink fotbalu. Seděla jsem u stolu a dívala se na prázdné talíře. Petr se snažil zachraňovat situaci: „Tak co, Hani, dáme si víno?“ Ale já měla slzy na krajíčku.

Jednou večer jsem to už nevydržela a zavolala Lucce. „Lucko, proč za námi nechodíš? Chybíš mi.“ Na druhém konci bylo ticho. Pak jen: „Mami, mám toho fakt hodně. Práce, přítel… Nemůžu pořád myslet jen na vás.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

Začala jsem pochybovat o sobě i o tom, jak jsme je vychovali. Byli jsme moc přísní? Nebo naopak moc měkcí? Měla jsem víc myslet na sebe? Když jsem byla mladá, chtěla jsem studovat výtvarnou školu v Praze. Ale narodila se Lucka a já zůstala doma. Petr pracoval ve fabrice na směny a já šila záclony sousedkám, abychom měli na kroužky pro holky.

Jednou večer jsme s Petrem seděli v kuchyni a on řekl: „Možná jsme jim dali až moc.“ Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích stejný smutek jako v těch svých. „Ale vždyť jsme to dělali z lásky,“ zašeptala jsem.

Začala jsem chodit do parku mezi seniory. Tam jsem potkala paní Alenu. Povídaly jsme si o dětech a ona mi řekla: „Víš, Hani, děti jsou jako ptáci. Musíš je pustit z hnízda – ale někdy už se nevrátí.“ Ta slova mě bolela, ale byla pravdivá.

Jednoho dne mi zavolala Klára: „Mami, můžeš pohlídat děti? Máme s manželem divadlo.“ Srdce mi poskočilo radostí – konečně mě potřebují! Připravila jsem buchty a nachystala pohádky. Ale když děti přijely, byly celé od mobilů a tabletu. „Babi, můžeme si pustit YouTube?“ ptaly se hned ve dveřích.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na fotky z dětství holek. Jak byly šťastné! Jak jsme spolu jezdili pod stan do Jižních Čech… Teď už je všechno jinak.

Jednou večer přišla Lucka sama. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela. Pak řekla: „Mami… promiň.“ Podívala se na mě očima plnýma slz. „Já vím, že ti ubližuju… Jenže já mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá.“ Objala jsem ji a poprvé po letech jsme plakaly spolu.

Možná jsme udělali chyby – možná jsme chtěli až moc ochraňovat. Ale láska není nikdy chyba… Nebo je?

Co myslíte vy? Je možné najít cestu zpátky k dětem – nebo musíme přijmout jejich vzdálenost jako součást života? Napište mi svůj názor…