Všechno zůstalo jí. Já mám jen krabici vzpomínek a pocit, že neexistuji

„Tohle není fér! Tomáš by to nikdy nedovolil!“ vykřikla jsem, když mi Jana podala obálku s dopisem od notáře. Všechno, úplně všechno – dům v Libni, chalupa v Orlických horách, dokonce i starý dědečkův gramofon – připadlo jí. Já dostala jen krabici s fotkami a pár pohlednic z dětství. Stála jsem v jejím obýváku, kde ještě před pár měsíci voněla Tomášova káva a smáli jsme se nad jeho vtipy. Teď tu bylo ticho, které řezalo do uší.

„To byla Tomášova poslední vůle,“ řekla Jana klidně, aniž by se na mě podívala. „Chtěl, aby to bylo jednoduché.“

Jednoduché? Pro koho? Pro ni možná. Pro mě to byl konec světa. Tomáš byl o šest let starší, ale nikdy mi to nedal pocítit. Když jsem jako malá spadla z kola a rozbila si koleno, nosil mě domů na zádech. Když na mě táta křičel kvůli špatné známce z matiky, Tomáš mi šeptal do ucha: „Neboj, já tu jsem.“ Byli jsme nerozluční. A teď jsem tu stála sama, s krabicí na klíně a pocitem, že už do téhle rodiny nepatřím.

„Jano, proč? Proč jsi mi nic neřekla? Proč jsi mě nepozvala, když jste to řešili?“ zeptala jsem se tiše.

Jana si povzdechla a konečně se na mě podívala. „Bylo to těžké pro nás všechny. Tomáš si to přál. Myslel si, že tak budeš mít klid.“

Klid? Jaký klid? V hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film: Tomáš a já na chatě u rybníka, jak stavíme vor z prken; Tomáš, jak mi pomáhá s přijímačkami na gympl; Tomáš, jak mi půjčuje peníze na první nájem v Praze. Vždycky tu byl pro mě. A teď mi zbyla jen ta krabice.

Doma jsem ji otevřela. Fotka z roku 1992 – já v modrých šatech, Tomáš v kraťasech, oba s nanukem v ruce. Dopis od babičky: „Dávej na sebe pozor a opatruj bráchu.“ Starý lístek na tramvaj číslo 17, kterou jsme jezdili do školy. Každá věc pálila jako žhavé uhlíky.

Zavolala jsem mámě. „Mami, proč mi nikdo nic neřekl? Proč všechno dostala Jana?“

Chvíli bylo ticho. Pak máma řekla: „Tomáš chtěl mít jistotu, že bude o Janu postaráno. Ty jsi silná, zvládneš to.“

Silná? Cítila jsem se jako duch ve vlastním životě. Večer jsem seděla u stolu a dívala se na fotku, kde jsme s Tomášem objímali našeho psa Bena. Slzy mi stékaly po tváři.

Začaly mi chodit zprávy od sestřenice Lucie: „Neboj se ozvat, jestli něco potřebuješ.“ Ale co bych potřebovala? Všechno podstatné už jsem ztratila.

Začala jsem chodit kolem domu v Libni jako zlodějka. Jednou jsem zahlédla Janu přes okno – seděla u stolu s cizím mužem a smála se. Zatnula jsem pěsti. Vždyť ten dům byl i můj domov! Proč mi ho vzali?

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zazvonila u dveří. Otevřela mi Jana.

„Co chceš?“ zeptala se bez emocí.

„Chci jen vědět… proč jsi mě tak vymazala ze života? Byly jsme rodina.“

Jana zaváhala. „Po Tomášově smrti jsem nevěděla, jak dál. Všechno mi připomínalo jeho… i ty.“

Stály jsme tam dlouho mlčky. Nakonec jsem odešla s pocitem ještě větší prázdnoty.

Začala jsem psát Tomášovi dopisy, které nikdy neodešlu:

„Brácho, chybíš mi víc, než si umíš představit. Bez tebe je svět šedý a studený. Všichni říkají, že mám být silná – ale já už nevím jak.“

Jednou jsem našla odvahu a šla na hřbitov. Položila jsem fotku nás dvou na jeho hrob a šeptala: „Promiň, že nejsem tak silná, jak sis myslel.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Vyprávěla jsem jí o tom, jak mě rodina vytěsnila. „Možná je čas najít vlastní cestu,“ řekla mi jednou.

Začala jsem malovat obrazy podle starých fotek z krabice. Každý tah štětcem byl jako návrat domů. Pomalu jsem si uvědomovala, že vzpomínky mi nikdo nevezme.

Jednou mi přišel dopis od Jany: „Promiň za všechno. Jestli chceš přijít na kávu… dveře jsou otevřené.“

Nevím, jestli mám sílu odpustit. Ale možná je čas přestat žít jen ve stínu minulosti.

Možná bych se měla zeptat: Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit rodině, která vás odsunula stranou? Nebo byste šli dál svou cestou?