Vyhozená vlastní dcerou: Co jsem našla v jejím deníku, změnilo všechno

„Vypadni odsud, mami! Už tě tu nechci ani vidět!“ Aniččin křik mi rezonoval v hlavě ještě dlouho poté, co jsem zabouchla dveře jejího bytu v paneláku na kraji Plzně. Stála jsem na chodbě s igelitkou, ve které jsem měla pár svých věcí, a cítila jsem se menší než kdy dřív. Bylo mi osmašedesát a nikdy by mě nenapadlo, že skončím takhle – vyhozená vlastní dcerou, bez domova, bez jistoty, s pocitem naprostého selhání.

Všechno začalo už před měsícem, když jsem prodala byt po své mamince. Peníze jsem chtěla rozdělit mezi Aničku a jejího bratra Tomáše, ale Anička mě přemluvila, abych se na čas nastěhovala k ní. Prý abych nebyla sama. Jenže od začátku to skřípalo. Každý den jsme se hádaly kvůli maličkostem – že jsem jí přeskládala skříňku s hrníčky, že jsem jí připomněla, že by měla víc šetřit, že jsem jí omylem vyprala její oblíbený svetr na špatný program.

Jednoho večera, když se Anička vrátila z práce unavená a podrážděná, spustila to naplno. „Mami, já už to s tebou nevydržím! Pořád mi něco vyčítáš, všechno musí být podle tebe! Nejsi moje matka, jsi tyran!“ Její slova mě bodala jako nůž. Snažila jsem se bránit: „Aničko, já se jen snažím pomoct…“ Ale ona už mě neposlouchala. „Vypadni! Hned!“

A tak jsem stála na chodbě a nevěděla, kam jít. Tomáš žil v Brně a měl vlastní rodinu. Přátel už moc nemám – většina buď zemřela, nebo jsme se odcizily. Nakonec jsem se rozhodla vrátit do bytu pro zbytek věcí, když bude Anička v práci. Klíče jsem měla ještě u sebe.

Byt byl tichý a prázdný. V kuchyni na stole ležel otevřený deník s modrými deskami – poznala jsem ho, Anička si do něj psala už od střední školy. Nikdy jsem jí do něj nenahlížela, ale teď mě cosi nutilo otevřít ho na poslední stránce.

„Dneska už to zase nevydržím. Máma mě dusí. Ale kdyby věděla, jak moc ji potřebuju… Kdybych jí dokázala říct pravdu… Bojím se, že přijdu o práci. Bojím se, že mě opustí i Petr. A nejvíc se bojím toho, že zůstanu sama jako ona.“

Zírala jsem na ta slova a najednou mi došlo, jak moc jsme si podobné. Obě jsme se bály samoty, obě jsme toužily po lásce a pochopení – jen jsme to neuměly říct nahlas.

V tu chvíli jsem uslyšela klíč v zámku. Anička vešla dovnitř a zarazila se, když mě uviděla s jejím deníkem v ruce.

„Co tu děláš?“ vyštěkla.

„Aničko… promiň. Já… přečetla jsem si pár řádků z tvého deníku. Nechtěla jsem… ale…“ Hlas se mi zlomil.

Chvíli bylo ticho. Pak Anička sklopila oči a posadila se ke stolu.

„Ty jsi to četla?“ zašeptala.

„Jen kousek. A teď chápu… možná… proč jsi byla tak podrážděná.“

Anička mlčela. Pak najednou začala plakat. „Já už nemůžu, mami. V práci je to hrozný, šéf mi vyhrožuje výpovědí, Petr se mnou skoro nemluví… A ty jsi pořád tady a připomínáš mi všechno, co dělám špatně.“

Sedla jsem si vedle ní a vzala ji za ruku. „Aničko… já tě nechtěla dusit. Jen mám strach o tebe. A taky o sebe… Bojím se být sama.“

Objaly jsme se a obě plakaly. Poprvé po letech jsme si řekly pravdu – o svých strachách, o samotě, o tom, jak moc si navzájem chybíme.

Nakonec jsme se domluvily, že si dáme čas od sebe – já půjdu na čas k sestřenici do Rokycan a Anička si zkusí dát život dohromady sama. Ale tentokrát jsme si slíbily, že spolu budeme mluvit upřímněji.

Teď sedím v pokoji u sestřenice a přemýšlím: Proč je tak těžké říct těm nejbližším pravdu? A proč nám někdy trvá tak dlouho pochopit jeden druhého? Co byste udělali vy na mém místě?