Vždycky jsem věřila, že mám opravdovou kamarádku. Až do chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem pro ni jen pohodlné řešení.

„Tak co, už jsi jí to řekla?“ ozvalo se za dveřmi koupelny, když jsem si zrovna čistila zuby. Poznala jsem hlas Lucie, Janiny nové kolegyně z práce. Ztuhla jsem a zůstala stát s kartáčkem v puse. „Ne, ještě ne. Víš, s Terezou je to složitý. Je fajn, ale… prostě je to pohodlný. Vždycky všechno zařídí, vyslechne mě, když potřebuju. Ale upřímně? Už mě to trochu unavuje.“ Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že mluví o mně. O mně! O Tereze, která by pro Janu udělala první poslední.

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery u vína, kdy jsme si slibovaly, že budeme navždycky nejlepší kamarádky. Vzpomněla jsem si na naši první dovolenou v Chorvatsku, na to, jak jsem ji držela za ruku, když jí zemřel děda, i na to, jak ona pomáhala mně, když mě opustil Petr. Vždycky jsem si myslela, že jsme si rovné. Že naše přátelství je pevné jako skála.

Ale teď… Teď jsem stála v cizím bytě, kde jsem byla jen hostem na víkendové návštěvě, a najednou jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním životě. Jana vyšla z pokoje a zarazila se, když mě uviděla stát na chodbě. „Terezo…“ začala rozpačitě. „Slyšela jsem vás,“ přerušila jsem ji tiše. Lucie se rychle vytratila do kuchyně a Jana tam stála, tvář bledou a oči sklopené.

„To není tak, jak to vypadá,“ začala rychle vysvětlovat. „Jen… poslední dobou mám pocit, že se všechno točí kolem tebe. Že já pořád jen poslouchám tvoje problémy a…“ Zarazila se a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. „To myslíš vážně? Já myslela, že jsme tu jedna pro druhou…“

Jana pokrčila rameny. „Možná jsme se změnily. Možná už nejsme ty holky ze střední.“

Celý víkend jsem pak chodila po bytě jako tělo bez duše. Jana se snažila být milá, ale mezi námi viselo něco těžkého a nepojmenovatelného. Když jsem v neděli večer odjížděla domů do Plzně, měla jsem pocit, že nechávám kus sebe někde na dálnici D5.

Doma mě čekala mamka s bábovkou a otázkami v očích. „Tak co Jana? Užily jste si to?“ Jen jsem pokrčila rameny a zavřela se v pokoji. Celý večer jsem přemýšlela o tom, jestli jsem byla slepá. Jestli jsem si celou dobu něco nenamlouvala.

Další dny byly jako zlý sen. Jana mi psala zprávy – krátké, strohé, bez smajlíků a bez těch našich vtipných přezdívek. Já jí odpovídala stejně odměřeně. Večer co večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a dívala se na prázdnou ulici pod sebou. Připadala jsem si sama jako nikdy předtím.

Jednou večer přišla za mnou mamka a sedla si ke mně na postel. „Víš, Teri,“ začala opatrně, „někdy lidi nejsou takoví, jaké bychom chtěli mít kolem sebe. Ale to neznamená, že jsi udělala něco špatně.“

Rozbrečela jsem se jí na rameni jako malá holka. „Já už nevím, komu můžu věřit,“ vzlykala jsem.

V práci si toho všimla i kolegyně Alena. „Jsi nějaká bez nálady,“ poznamenala u oběda v menze. „Stalo se něco?“ Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno vyklopila. Alena mě vyslechla a pak řekla něco, co mi utkvělo v hlavě: „Možná je čas najít nové lidi kolem sebe. Ne každý přítel je na celý život.“

Začala jsem chodit na lekce keramiky do místního centra volného času – chtěla jsem přijít na jiné myšlenky a poznat nové lidi. První hodina byla rozpačitá – všichni už se znali a já si připadala jako páté kolo u vozu. Ale pak ke mně přišla paní Eva a začaly jsme si povídat o glazuře a o tom, jak je těžké najít opravdové přátele.

Postupně jsem zjistila, že svět není černobílý. Že někdy lidé přicházejí do našeho života jen na určitou dobu – aby nás něco naučili nebo abychom my naučili něco je.

Jednoho dne mi přišla od Jany dlouhá zpráva: „Terezo, promiň mi všechno. Byla jsem sobecká a nevážila si toho, co pro mě děláš. Možná jsme opravdu jiné než dřív… Ale pořád mi na tobě záleží.“

Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem jí napsala: „Děkuju za upřímnost. Možná opravdu potřebujeme pauzu – abychom zjistily, kdo jsme bez sebe.“

Dnes už vím, že přátelství není samozřejmost a že někdy musíme pustit lidi dál, i když to bolí.

Občas se ptám sama sebe: Jak poznáme, kdy má smysl bojovat o vztah – a kdy je lepší nechat ho odejít? Máte podobnou zkušenost? Co byste udělali vy?