Z bezdomovce hrdinou: Příběh Tomáše a jeho cesty za odpuštěním

„Vypadni! Už tě tu nechci ani vidět!“ křičela máma a dveře za mnou zabouchla tak silně, až se otřásly okenní tabulky. Stál jsem na chodbě paneláku na Žižkově, v ruce jen igelitku s pár věcmi a v hlavě prázdno. Táta byl mrtvý sotva týden a já, Tomáš, jeho jediný syn, jsem najednou neměl kam jít. Bylo mi čtyřiadvacet a svět se mi během pár dní rozpadl pod rukama.

Nikdy jsem nepochopil, proč mě máma tak nenáviděla. Po tátově pohřbu se změnila v ledovou sochu. „Jsi stejný slaboch jako on,“ syčela na mě, když jsem se snažil mluvit o tom, jak mi chybí. Vždycky byla tvrdá, ale tohle bylo jiné. Všechno, co jsme měli, bylo najednou pryč – rodina, domov, bezpečí.

První noc jsem spal na lavičce v parku u Olšanských hřbitovů. Byla zima, i když byl květen. Lidé kolem mě chodili s hlavami sklopenými, nikdo si mě nevšímal. Druhý den jsem se snažil najít kamarády, ale většina z nich už dávno zmizela ze Žižkova nebo měli vlastní starosti. Nakonec jsem skončil v azylovém domě na Smíchově. Tam jsem poprvé potkal Karla – bývalého elektrikáře, který přišel o všechno kvůli alkoholu. „Život je svině,“ řekl mi první večer u polévky. „Ale někdy ti dá druhou šanci.“

Druhá šance přišla v podobě dopisu od notáře. O měsíc později mi přišel doporučený dopis – táta mi zanechal dědictví. Nešlo o peníze nebo byt, jak by si někdo myslel. Byla to stará garáž na okraji Prahy a dopis psaný jeho rukou: „Tomáši, vím, že to nebudeš mít lehké. Ale věřím ti víc než komukoliv jinému.“

V garáži jsem našel staré nářadí a motorku, kterou jsme spolu kdysi opravovali. Bylo to všechno, co mi po tátovi zbylo. Rozhodl jsem se začít znovu. Přes den jsem pracoval na stavbě, večer opravoval motorky pro sousedy. Pomalu jsem si vydělal na malý podnájem v Libni.

Máma mezitím prodala náš byt a odstěhovala se k nové známosti do Brna. Slyšel jsem o ní jen z doslechu – prý je nemocná a sama. Často jsem přemýšlel, jestli bych jí měl zavolat nebo napsat. Ale vzpomínka na její poslední slova mě vždycky zastavila.

Jednoho dne za mnou přišla sousedka paní Novotná: „Tomáši, tvoje máma je v nemocnici. Prý tě hledá.“ Srdce mi bušilo jako splašené. Nevěděl jsem, co dělat. Nakonec jsem sedl na naši starou motorku a jel do Brna.

V nemocnici ležela máma bledá a slabá. Když mě uviděla ve dveřích, rozplakala se: „Promiň mi to všechno… byla jsem zlomená po tátovi…“ Seděl jsem vedle ní a poprvé po letech jsme spolu mluvili jako rodina. O tátovi, o dětství na Žižkově, o všem, co jsme ztratili.

Po jejím propuštění jsem ji vzal zpátky do Prahy. Nebylo to jednoduché – staré rány se hojí pomalu. Ale začali jsme znovu stavět mosty tam, kde byly jen trosky.

Jednou večer jsme seděli u stolu v mém malém bytě a máma se zeptala: „Myslíš, že mi někdy odpustíš?“ Podíval jsem se jí do očí a řekl: „Možná… ale hlavně musím odpustit sám sobě.“

Dnes už vím, že domov není místo, ale lidé kolem nás – i když nám někdy nejvíc ublíží právě ti nejbližší. A tak se ptám: Kolik ran musí člověk přežít, aby dokázal odpustit? A kolik odvahy je třeba k tomu začít znovu?