Z porodnice s trojčaty: Příběh o nečekaném štěstí a boji v srdci Prahy

„Pane Nováku, gratuluji, jste otcem trojčat.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě jako ozvěna v prázdné místnosti. Stál jsem na chodbě porodnice v Motole, ruce se mi třásly a srdce bušilo tak silně, že jsem měl pocit, že ho slyší celý oddělení. Moje žena Klára byla uvnitř, obklopená lékaři a sestrami, a já… já jsem byl najednou otcem čtyř dětí místo dvou.

„To není možné… Trojčata? Ale vždyť jsme čekali jen jedno!“ vyhrkl jsem na doktorku, která se na mě usmívala s tím zvláštním soucitem, jaký mají jen zdravotníci, kteří už viděli všechno. „Někdy se příroda rozhodne překvapit,“ odpověděla klidně a položila mi ruku na rameno. „Všichni jsou v pořádku, ale bude to náročné.“

Náročné? To slovo mi znělo v hlavě ještě dlouho potom, co jsem seděl v nemocniční kavárně a snažil se dovolat mámě. „Mami… Klára porodila trojčata,“ zašeptal jsem do telefonu. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo: „To si děláš srandu, Honzo?“

Ne, nebyl to vtip. Byla to realita. A já jsem měl pocit, že mě ta realita právě převálcovala.

Když jsem poprvé viděl naše děti – Adélku, Matěje a Terezku – ležící v inkubátorech, byl jsem dojatý i vyděšený zároveň. Klára byla vyčerpaná, ale usmívala se na mě tím svým unaveným úsměvem. „Zvládneme to?“ zeptala se tiše. Přikývl jsem, i když jsem si tím nebyl jistý ani trochu.

První týdny byly jako zlý sen. Klára zůstala v nemocnici s dětmi, já pendloval mezi domovem na Žižkově a Motolem. Naše starší dcera Anička nechápala, proč máma není doma a proč je táta pořád tak nervózní. „Kdy už přijdou miminka domů?“ ptala se každý den.

Jednoho večera jsem seděl u stolu s hlavou v dlaních, když přišla moje tchyně Marie. „Honzo, musíš se vzchopit. Klára tě potřebuje. Děti tě potřebují.“ V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Místo toho jsem jen přikývl a šel do koupelny spláchnout slzy.

Když jsme konečně přivezli děti domů, začalo to pravé peklo i ráj zároveň. Plenky, kojení, noční vstávání – všechno třikrát tolik. Klára byla na pokraji sil a já taky. Hádkám jsme se nevyhnuli.

„Proč jsi tak protivný?“ vyjela na mě jednou Klára, když jsem zapomněl koupit sunar. „Protože už nemůžu! Myslíš si, že je to pro mě lehké?“ zakřičel jsem zpátky a hned toho litoval.

Jednou večer jsem našel Kláru sedět na zemi mezi postýlkami a tiše plakat. Sedl jsem si k ní a objal ji. „Promiň… Já jen… mám strach.“

„Já taky,“ zašeptala. „Ale máme jeden druhého.“

Začali jsme hledat pomoc – babičky, kamarádi, dokonce i sousedka paní Vondráčková nám občas přinesla polévku nebo pohlídala Aničku. Přesto jsme byli často na pokraji zhroucení.

Jednoho dne přišel můj otec Petr na návštěvu. Nikdy jsme spolu neměli jednoduchý vztah – byl přísný a málokdy dával najevo city. Seděl u stolu, pozoroval chaos kolem sebe a pak řekl: „Víš, Honzo… já tě obdivuju. Já bych tohle nezvládl.“

Ta slova mě zasáhla víc než cokoliv jiného. Poprvé v životě jsem měl pocit, že mě uznal.

Čas plynul a my jsme se pomalu učili žít s novou realitou. Byly dny, kdy jsem chtěl všechno vzdát – když děti plakaly zároveň nebo když jsme s Klárou nemluvili celé hodiny kvůli únavě a frustraci. Ale byly i chvíle štěstí: první úsměvy, první krůčky, společné procházky po Riegrových sadech.

Jednou večer jsme seděli s Klárou na balkoně, děti konečně spaly a Praha pod námi svítila tisíci světly. „Myslíš, že to zvládneme?“ zeptala se mě znovu.

Podíval jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem cítil klid. „Nevím… Ale budeme bojovat.“

A tak bojujeme dál – s únavou, strachem i vlastními pochybnostmi. Ale taky s láskou, která je silnější než všechno ostatní.

Někdy si říkám: Proč právě my? Ale možná je správnější ptát se: Co nás tahle zkouška naučí o nás samotných? Co byste dělali vy na mém místě?