„Zabal si a pojď hned!” – Jak moje tchyně převzala kontrolu nad naším životem

„Zabal si a pojď hned! Slyšíš mě, Lucie? Tady už nemáš co dělat!“ Její hlas se nesl nočním bytem jako siréna. Stála jsem v předsíni, v jedné ruce držela spícího Filípka, v druhé mobil, který mi málem vypadl z roztřesených prstů. Petr stál opodál, bledý a bezmocný. Jeho matka, paní Novotná, byla vždycky rázná žena, ale tentokrát její tón nezněl jako nabídka pomoci – byl to rozkaz.

„Mami, prosím tě, Lucie je po porodu, nemůže teď nikam chodit,“ snažil se Petr šeptem protestovat. Ale ona ho přerušila mávnutím ruky: „Tady to není bezpečné. U mě budete mít klid. A já aspoň uvidím malého pořádně vyrůstat.“

Byla jsem vyčerpaná. Porod byl těžký, Filípek nespal a já měla pocit, že se každou chvíli rozpadnu. Ale Petr už balil tašky. Věděla jsem, že odpor je marný. Za hodinu jsme seděli v autě a jeli na druhý konec Prahy do paneláku na Proseku.

První dny u tchyně byly jako zlý sen. Paní Novotná měla všechno pod kontrolou – kdy máme jíst, kdy mám kojit, dokonce i to, jak mám Filípka držet. „To děláš špatně, Lucie! Takhle mu zničíš záda!“ napomínala mě před Petrem i jeho sestrou Janou, která tam byla skoro každý den. Cítila jsem se jako host ve vlastním životě.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a tiše plakala do hrnku s čajem. Petr přišel a pohladil mě po rameni: „Vydrž to, prosím. Máma to myslí dobře.“

„Ale já už nemůžu,“ šeptla jsem. „Chci domů. Chci být sama sebou.“

Petr se na mě smutně podíval: „Já vím. Ale teď to nejde.“

Každý den byl stejný boj. Paní Novotná rozhodovala o všem – co bude Filípek jíst (i když byl ještě kojenec), kdy půjdeme ven, dokonce i jak mám prát naše oblečení. Když jsem jednou chtěla koupit plenky jiné značky, rozčílila se: „To snad nemyslíš vážně! Tyhle jsou nejlepší, to ví každá matka!“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Jsem vůbec dobrá matka? Proč mi nikdo nevěří? Moje vlastní máma bydlela daleko na Moravě a nemohla mi pomoct. Volala jsem jí často a plakala do telefonu: „Mami, já už to nezvládám.“

Jednoho dne přišla Jana a začala mi vyčítat: „Proč jsi tak protivná? Máma ti pomáhá a ty si toho nevážíš!“ Cítila jsem se jako vetřelec v jejich rodině. Petr se stáhl do sebe a trávil čím dál víc času v práci.

Jednou v noci jsem seděla u postýlky a dívala se na spícího Filípka. V hlavě mi zněla slova paní Novotné: „Kdybys byla lepší matka, nemusel bys tu být.“ Slzy mi tekly po tváři a já si poprvé v životě položila otázku: Co když mají pravdu?

Začala jsem být podrážděná, hádala jsem se s Petrem kvůli maličkostem. On jen krčil rameny: „Co mám dělat? Máma nám pomáhá.“ Ale já cítila, že ztrácím sama sebe.

Jednoho rána jsem našla paní Novotnou u postýlky s Filípkem v náručí. „Spal neklidně,“ řekla klidně, „tak jsem ho vzala k sobě.“ V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Tohle je můj syn!“ vykřikla jsem. „Nemáte právo mi ho brát bez dovolení!“

Tchyně se na mě podívala s ledovým klidem: „Kdybys byla lepší matka, nepotřebovala bys moji pomoc.“

Ten den jsem sbalila pár věcí a odešla s Filípkem na lavičku před dům. Volala jsem mámě a mezi vzlyky jí řekla všechno. „Musíš si stát za svým,“ poradila mi tiše.

Večer jsem se vrátila domů a postavila se Petrovi: „Buď půjdeme pryč všichni tři, nebo odejdu sama.“

Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Dám výpověď z práce a najdeme si něco malého.“

Za měsíc jsme bydleli v malém podnájmu na Žižkově. Bylo to těžké – málo peněz, málo prostoru, ale poprvé po dlouhé době jsem mohla dýchat.

Paní Novotná nám volala každý den a vyčítala nám naši nevděčnost. Jana mi přestala psát úplně. Ale já věděla, že jsme udělali správnou věc.

Někdy večer sedím u postýlky a přemýšlím: Je možné být dobrou snachou, manželkou i matkou zároveň? Nebo musíme vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?