Záhada nesourodých srdcí: Příběh lásky a ztráty
«Proč?» vykřikl jsem do prázdné místnosti, kde se ozvěna mého hlasu odrážela od stěn. Seděl jsem na pohovce v mém malém bytě v Praze a snažil se pochopit, proč se mi stále nedaří najít tu pravou. Jsem Adam, obyčejný muž, který vždy věřil v sílu lásky a poctivosti. Ale proč se zdá, že ženy, které obdivuji pro jejich laskavost a inteligenci, si vždy vybírají muže, kteří jsou jejich naprostým opakem? Muže, kteří jsou bezstarostní a nezodpovědní.
Moje myšlenky se stále vracely k Lence, ženě, kterou jsem potkal před několika měsíci na večírku u kamaráda. Byla krásná, chytrá a měla úsměv, který by rozzářil i ten nejtemnější den. Strávili jsme spolu několik nádherných večerů plných smíchu a hlubokých rozhovorů. Ale pak se objevil Petr. Petr byl typ muže, který žil ze dne na den, bez plánů a závazků. A přesto si Lenka vybrala jeho.
«Adame, musíš to pustit,» řekl mi můj nejlepší přítel Tomáš, když jsme seděli v hospodě u piva. «Není to poprvé ani naposledy. Život je prostě takový.»
«Ale proč?» zeptal jsem se zoufale. «Proč si ženy vybírají muže jako je Petr?»
Tomáš pokrčil rameny. «Možná hledají vzrušení. Nebo si myslí, že je mohou změnit. Kdo ví?»
Ale já jsem potřeboval víc než jen spekulace. Potřeboval jsem odpovědi. A tak jsem se rozhodl navštívit starého moudrého muže, o kterém mi kdysi vyprávěla moje babička. Říkala, že má odpovědi na otázky, které trápí lidská srdce.
Cesta do malé vesničky na okraji Prahy byla dlouhá a únavná. Když jsem konečně dorazil k jeho domu, byl jsem nervózní a plný očekávání. Starý muž, kterého všichni znali jako pana Nováka, mě přivítal s úsměvem.
«Vítej, Adame,» řekl klidným hlasem. «Slyšel jsem o tvé otázce.»
Posadili jsme se na verandu a já mu vyprávěl svůj příběh. O Lence, o Petru a o mé frustraci.
«Láska je složitá věc,» začal pan Novák. «Někdy nás přitahují lidé, kteří nám připomínají něco známého z našeho dětství nebo minulosti. Jindy hledáme něco, co nám chybí v našem vlastním životě.»
«Ale proč si Lenka vybrala Petra?» zeptal jsem se znovu.
«Možná hledala svobodu a spontánnost, kterou ty nemáš,» odpověděl pan Novák. «Nebo možná věřila, že ho může změnit k lepšímu. Lidé často vidí v druhých to, co chtějí vidět.»
Jeho slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Uvědomil jsem si, že možná i já hledám v ženách něco, co mi chybí.
«A co mám dělat?» zeptal jsem se zoufale.
Pan Novák se usmál. «Musíš se naučit přijímat lidi takové, jací jsou. A také se musíš naučit přijímat sebe sama. Když najdeš klid ve svém vlastním srdci, najdeš i tu pravou lásku.»
Cestou zpět do Prahy jsem přemýšlel o jeho slovech. Možná měl pravdu. Možná jsem se příliš soustředil na to, co mi chybí, místo abych ocenil to, co mám.
O několik týdnů později jsem potkal Janu na literárním večeru v kavárně na Starém Městě. Byla jiná než všechny ženy, které jsem dosud poznal. Byla klidná a vyrovnaná a měla v sobě něco, co mě přitahovalo jako magnet.
Začali jsme se scházet častěji a já jsem si uvědomil, že s ní mohu být sám sebou. Nemusel jsem se přetvařovat ani snažit být někým jiným.
Jednoho večera jsme seděli na lavičce v parku a dívali se na hvězdy. «Adame,» řekla Jana tiše, «myslím, že jsi našel to, co jsi hledal.»
Podíval jsem se na ni a usmál se. «Možná ano,» odpověděl jsem.
A tak jsem konečně pochopil, že láska není o tom najít někoho dokonalého nebo někoho, kdo nás doplní. Je to o tom najít někoho, kdo nás přijme takové, jací jsme.
Ale proč to trvalo tak dlouho? Proč musíme projít tolika bolestmi a zklamáními, než najdeme pravou lásku? Možná je to otázka pro další návštěvu pana Nováka.