Zamilovala jsem se do ženatého muže: Jak jsem sebrala odvahu a postavila se pravdě

„Tohle není fér, Lukáši! Jak jsi mi to mohl udělat?“ vyhrkla jsem, sotva jsem za sebou zabouchla dveře malé kavárny na Vinohradech. Jeho tvář zbledla a v očích se mu mihlo něco mezi strachem a studem. V tu chvíli jsem věděla, že všechno, co jsem poslední měsíce cítila, bylo postavené na lži.

Začalo to nenápadně. Každý den jsme se potkávali v kavárně U Tří lvů během obědové pauzy. Já – Jana Novotná, obyčejná účetní z Nuslí, on – Lukáš Dvořák, charismatický projektant s úsměvem, který by roztál i ledovec. První týdny jsme si povídali jen o práci a počasí. Pak přišly vtipy, společné obědy a nakonec i dlouhé procházky po Riegrových sadech. Nikdy jsem nebyla šťastnější. Myslela jsem si, že jsem konečně našla někoho, kdo mě chápe.

Jenže pak přišel ten den. Seděla jsem sama u okna a čekala na něj. Přišel pozdě a vypadal nervózně. „Promiň, měl jsem nějaké zařizování,“ zamumlal a vyhnul se mému pohledu. Když mu zazvonil telefon, rychle ho vypnul a schoval do kapsy. Něco mi nesedělo. „Kdo ti volal?“ zeptala jsem se opatrně. „Jen kolega,“ odpověděl až příliš rychle.

Ten večer jsem nemohla spát. V hlavě mi běžely všechny naše rozhovory pozpátku. Nikdy mě nepozval k sobě domů. Nikdy nechtěl, abychom šli někam, kde by nás mohl někdo vidět. Vždycky měl výmluvy na víkendy. Začala jsem pátrat. Na Facebooku měl profil zamčený, ale přes společné známé jsem zjistila pravdu: Lukáš je ženatý a má dvě malé děti.

Dny poté byly jako zlý sen. Cítila jsem se ponížená a podvedená. V práci jsem dělala chyby, doma jsem brečela do polštáře. Moje nejlepší kamarádka Petra mi řekla: „Jano, musíš mu to říct do očí! Nenech ho odejít bez vysvětlení.“

Sešla jsem se s ním v té samé kavárně, kde všechno začalo. „Proč jsi mi lhal?“ zeptala jsem se tiše, ale pevně. Lukáš sklopil oči: „Nechtěl jsem ti ublížit… S manželkou už to dávno nefunguje…“

„To není omluva! Myslela jsem, že jsi jiný,“ vykřikla jsem a cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Ostatní hosté se na nás otáčeli, ale bylo mi to jedno.

Doma jsem přemýšlela, co dál. Měla jsem chuť napsat jeho ženě anonymní dopis nebo mu rozbít auto. Ale pak mě napadlo něco lepšího. Věděla jsem, že Lukáš má prezentaci pro důležitého klienta v naší firmě. Byla to jeho životní šance.

Den prezentace jsem přišla do práce dřív než obvykle. Věděla jsem přesně, kde má Lukáš uložené podklady – na sdíleném disku v počítači. Přepsala jsem jeho prezentaci tak, aby vypadala jako amatérská práce plná chyb a nesmyslů. Když přišel čas prezentace před vedením firmy i klientem z Německa, Lukáš spustil svůj soubor… a všichni zůstali v šoku.

„Co to má znamenat?“ rozčiloval se šéf pan Konečný. Lukáš koktal a snažil se vysvětlit, že to není jeho práce. Ale nikdo mu nevěřil. Klient odešel uražený a Lukáš dostal výpověď.

Petra mi řekla: „Jano, tohle bylo drsné… Ale aspoň víš, že už tě nikdy nebude moct zranit.“

Nebylo mi z toho dobře. Pomsta chutná hořce. Ale zároveň jsem cítila úlevu – konečně jsem měla pocit, že mám svůj život zase ve svých rukou.

O několik týdnů později mi Lukáš napsal omluvnou SMS: „Promiň za všechno.“ Smazala jsem ji bez čtení.

Dnes už vím, že největší sílu člověk najde ve chvíli, kdy musí čelit pravdě o sobě i druhých. Možná bych dnes jednala jinak – ale tehdy to byla jediná cesta, jak přežít.

Někdy si říkám: Je lepší žít s pravdou a bolestí než s krásnou lží? A co byste udělali vy na mém místě?