Závěť, která mi vzala všechno: Příběh zrady a nového začátku

„To není možné… To prostě není možné!“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco notářka paní Novotná monotónně četla poslední vůli mého zesnulého manžela. V místnosti bylo dusno, okno se nedalo otevřít a já měla pocit, že se dusím nejen horkem, ale hlavně slovy, která právě zazněla. Moje sestra Jana mi stiskla ruku pod stolem, ale já ji skoro nevnímala.

„A podíl ve firmě Novák & Syn, stejně jako finanční prostředky na účtu číslo…“ pokračovala notářka, „…odkazuje pan Martin Novák slečně Lucii Dvořákové.“

Lucie Dvořáková? Nikdy jsem to jméno neslyšela. Všichni v místnosti se na mě podívali. Cítila jsem jejich pohledy jako tisíc jehel v zádech. Byla jsem Martinova žena dvacet tři let. Proč bych měla znát jméno nějaké Lucie Dvořákové?

Když jsme se s Martinem poznali, bylo mi dvacet a on už měl za sebou vysokou školu. Vyrůstali jsme ve stejné vesnici kousek od Hradce Králové. On byl ten kluk, co vždycky opravoval kola sousedům a pomáhal starým paním s nákupem. Já byla tichá holka, co snila o tom, že bude učitelkou. Naše cesty se protnuly až na svatbě společného kamaráda. Zamilovala jsem se do jeho klidného hlasu a jistoty v očích.

Společně jsme si pořídili malý domek na kraji vesnice. Martin začal podnikat s kamarádem Petrem – založili stavební firmu. Já učila na základce a starala se o domácnost. Neměli jsme děti, i když jsme si je oba přáli. Po několika neúspěšných pokusech jsme to vzdali a smířili se s tím, že budeme jen my dva.

Martin byl vždycky zaneprázdněný, ale nikdy jsem neměla důvod mu nevěřit. Občas přišel domů později, někdy měl pracovní víkendy, ale vždycky říkal: „Stavba je jako dítě, musíš ji hlídat pořád.“

Po jeho smrti při autonehodě jsem byla v šoku. Všechno šlo jako ve snu – pohřeb, kondolence, prázdný dům. A pak přišla ta závěť.

„To musí být omyl,“ řekla jsem tiše notářce.

„Bohužel ne, paní Nováková. Závěť je platná a byla sepsána před dvěma lety,“ odpověděla bez emocí.

Doma jsem seděla u kuchyňského stolu a zírala na starý hrnek s nápisem Nejlepší manžel. Jana mi vařila čaj a snažila se mě rozptýlit.

„Musíš zjistit, kdo ta ženská je,“ řekla rozhodně.

„A co když…?“ nedořekla jsem větu. Co když to byla jeho milenka? Co když měl dítě? Co když celý náš život byla lež?

Začala jsem pátrat. Prohledala jsem Martinovy staré diáře, emaily, dokonce i šuplík v garáži, kde schovával účtenky a vizitky. Po několika dnech jsem našla složku s nápisem „Lucie Dvořáková“. Uvnitř byla fotka mladé ženy s dlouhými tmavými vlasy a dopis:

„Martine, děkuju ti za všechno, co pro mě děláš. Bez tebe bych to nikdy nezvládla. Lucie.“

Srdce mi bušilo až v krku. Zavolala jsem Petru, Martinovu obchodnímu partnerovi.

„Petře, kdo je Lucie Dvořáková?“ zeptala jsem se bez obalu.

Na druhém konci bylo ticho.

„To… to je složitý,“ vydechl nakonec Petr. „Martin jí pomáhal. Je to dcera jeho bývalé přítelkyně z gymplu. Ta paní umřela na rakovinu a Lucii zůstaly dluhy. Martin jí platil školu a pomáhal jí postavit se na nohy.“

„A proč mi o ní nikdy neřekl?“

„Chtěl tě chránit. Bál se, že bys to nepochopila.“

Seděla jsem dlouho do noci a přemýšlela o tom všem. Byla to zrada? Nebo jen jiný druh lásky? Proč mi Martin nevěřil natolik, aby mi řekl pravdu?

Další dny byly jako zlý sen. Lidé ve vesnici začali šeptat. „Chudák Alena, manžel jí všechno odkázal cizí ženské…“ slyšela jsem v obchodě u pultu. Někteří se mi vyhýbali pohledem, jiní nabízeli lítostivé úsměvy.

Jednou večer zazvonil zvonek. Za dveřmi stála ona – Lucie Dvořáková.

„Dobrý večer… vy jste paní Nováková?“ zeptala se nesměle.

Přikývla jsem.

„Můžu na chvíli dál? Potřebuju vám něco říct.“

Seděly jsme naproti sobě v obýváku. Lucie byla nervózní, ruce se jí třásly.

„Nevěděla jsem, že vám Martin nic nenechal,“ začala tiše. „Nikdy bych si nepřála vám ublížit.“

„Proč právě vy?“ zeptala jsem se přímo.

„Byl pro mě jako táta,“ odpověděla upřímně. „Moje máma byla nemocná a on nám pomáhal. Nikdy mezi námi nic nebylo… jen mi chtěl dát šanci na lepší život.“

Dlouho jsme mlčely. Nakonec jsem jen řekla: „Přeju vám to. Ale bolí to.“

Lucie odešla a já zůstala sama se svými myšlenkami. Celý život jsem věřila v upřímnost a důvěru mezi manželi. Teď nevím, jestli jsem byla slepá nebo jen příliš důvěřivá.

Dnes už vím jedno – pravda bolí, ale je lepší ji znát než žít v iluzi.

Možná bych měla být na Martina pyšná za to, jak pomohl druhému člověku… Ale proč mi to nemohl říct? Proč jsme si nebyli blíž?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková zrada odpustit?