Závěť, která roztrhla mou rodinu: Když láska skrývá tajemství

„Tohle není možné… To prostě nemůže být pravda!“ slyším svůj vlastní hlas, jak se tříští o stěny malé kanceláře notáře. Sedím na tvrdé židli, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Notář, paní Novotná, se na mě dívá soucitně, ale já v jejím pohledu cítím i únavu – kolik podobných scén už asi zažila? Vedle mě sedí tchán s tváří kamennou jako socha svatého Václava a švagrová Lenka si nervózně žmoulá kapesník.

„Paní Kláro, rozumíte tomu, co jsem právě přečetla?“ ptá se notářka opatrně.

„Ano… tedy… ne! Kdo je ta Zuzana Malá? Proč jí Petr odkázal polovinu firmy a tři miliony korun?“ vyhrknu a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Petr byl můj muž dvacet let. Dvacet let jsme spolu budovali domov, vychovávali dceru Aničku, smáli se, hádali, milovali. A teď mám uvěřit, že celou dobu žil ještě jiný život?

Ticho v místnosti je dusivé. Tchán si odkašle: „Kláro, možná bychom si měli promluvit v soukromí.“

Zamrkám a přikývnu. Lenka mě chytne za ruku a šeptne: „Klárko, já o ničem nevěděla, přísahám.“

Venku prší. Kapky bubnují na kapotu auta, když jedeme domů. Anička je u kamarádky, aspoň že tak. Doma sedím v kuchyni a zírám na starý hrnek s nápisem „Nejlepší táta“. Všechno mi přijde jako špatný vtip.

Tchán si sedne naproti mně. „Kláro… Petr byl dobrý člověk. Ale měl své slabosti. My jsme o Zuzaně věděli už pár let.“

„Vy jste to věděli? A nic jste mi neřekli?“ vykřiknu. Hlas se mi zlomí.

„Nechtěli jsme ti ublížit. Mysleli jsme, že to skončí… že to byla jen epizoda.“

Epizoda? Tři miliony a polovina firmy? To není epizoda! V hlavě mi běží obrazy – všechny ty večery, kdy Petr přišel pozdě domů, všechny služební cesty do Brna… Vždycky jsem mu věřila.

Celou noc nespím. Přemýšlím, jestli mám Zuzanu kontaktovat. Co když byla jen obětí stejně jako já? Nebo byla jeho skutečnou láskou? Ráno najdu odvahu a napíšu jí e-mail. Odpoví mi až za dva dny: „Kláro, je mi to líto. Můžeme se sejít?“

Sejdeme se v kavárně na Letné. Zuzana je mladší než já, ale v očích má stejnou bolest. „Petr mi nikdy neslíbil víc než přátelství,“ říká tiše. „Pomohl mi s podnikáním, když jsem byla na dně. Nikdy jsme spolu nespali.“

Nevím, jestli jí mám věřit. Ale její slova mě zasáhnou víc než jakákoli lež. „Proč ti odkázal tolik peněz?“ ptám se.

„Říkal, že mi dluží nový začátek. Že jsem mu pomohla pochopit sám sebe.“

Odcházím z kavárny zmatená. Doma mě čeká další rána – Anička našla dopis od Petra ve staré krabici s fotkami. „Mami, proč táta píše té paní, že je jeho rodina?“ ptá se plačtivě.

Objímám ji a poprvé od smrti Petra brečím nahlas. „Nevím, Aničko… Asi měl tátu víc částí, než jsme tušily.“

Dny plynou v mlze. Rodina se rozpadá – Lenka mi vyčítá, že chci firmu rozdělit podle závěti, tchán mě prosí, abych to nedělala kvůli pověsti rodiny. Já ale cítím jen prázdnotu a vztek.

Jednou večer sedím sama v obýváku a přemýšlím: Co když jsem celou dobu žila ve lži? Co když jsem byla jen kulisou v jeho životě?

Začnu chodit k psycholožce. Pomalu skládám střípky svého života zpět dohromady. S Aničkou mluvíme otevřeněji než kdy dřív. Učím se odpouštět – Petrovi i sobě.

Po roce stojím před zrcadlem a vidím jinou ženu. Silnější. Možná méně důvěřivou, ale rozhodně opravdovější.

A tak se ptám vás: Co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší žít s pravdou, i když bolí?