Zmizení v Českém krasu: Příběh, který roztrhl mou rodinu navždy

„Kde je Honza?!“ křičela máma, zatímco jsem stála na kraji lesa u Koněpruských jeskyní a třásla se zimou i strachem. Všude kolem nás pobíhali lidé s baterkami, volali jeho jméno a já si v hlavě dokola opakovala poslední slova, která jsem mu řekla: „Nech mě být, Honzo! Jdi si po svém!“ Bylo mi tehdy deset a on o dva roky starší. Nikdy jsem si neodpustila, že jsem ho poslala pryč.

Ten den jsme jeli s rodiči na výlet do Českého krasu. Táta byl nervózní, máma se snažila udržet dobrou náladu. Všechno vypadalo jako obyčejná sobota, dokud jsme se nerozhodli jít na vlastní pěst po modré značce. Honza byl vždycky dobrodruh, pořád chtěl objevovat něco nového. „Pojďme tudy, tady to bude kratší!“ volal na mě a já se rozčilovala, že mi bere poslední sušenku. Pohádali jsme se. On se urazil a odběhl mezi stromy. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.

Hledali jsme ho celé hodiny. Policie přijela až večer, když už byla tma a začínalo pršet. Máma plakala a táta mlčel – poprvé v životě jsem viděla, jak je bezmocný. Všichni doufali, že Honza jen zabloudil a brzy se najde. Ale dny plynuly a po něm nebylo ani stopy. Plakáty s jeho fotkou visely na každé zastávce v Berouně i v okolních vesnicích. Lidé šeptali, že možná utekl, nebo že ho někdo unesl. Já jsem každou noc ležela v posteli a představovala si, jak se vrací domů.

Roky plynuly a naše rodina se pomalu rozpadala. Máma se uzavřela do sebe, přestala chodit do práce a celé dny seděla u okna. Táta začal pít a často odcházel z domu na celé noci. Já jsem se snažila být neviditelná – ve škole jsem mlčela, s kamarády jsem se přestala vídat. Všechno doma bylo napjaté jako struna. Každý zvuk za dveřmi nás děsil.

Jednou v noci jsem slyšela rodiče hádat se v kuchyni:

„To je tvoje vina! Měl jsi na něj dávat větší pozor!“ křičela máma.

„A ty? Ty jsi pořád jenom brečela! Nikdy jsi ho neposlouchala!“ odpověděl táta.

Skrčila jsem se pod peřinou a přála si zmizet stejně jako Honza.

Po třech letech od zmizení bratra přišel dopis. Byl bez známky, jen s naším jménem a adresou. Uvnitř byla fotka – rozmazaná silueta kluka stojícího u železniční trati někde u Srbska. Máma omdlela, když ji viděla. Policie řekla, že je to pravděpodobně falešná stopa, ale já jsem věděla, že je to Honza. Poznala jsem jeho postoj i starou bundu.

Začala jsem pátrat sama. Chodila jsem po okolí, ptala se lidí, jestli ho neviděli. Někteří mi říkali, že občas zahlédli kluka v lese nebo na nádraží, ale nikdy ho nedokázali popsat přesně. Táta mi zakazoval chodit ven sama, ale já neposlouchala. Potřebovala jsem najít odpovědi.

Jednoho dne jsem našla v tátově pracovně krabici plnou dopisů a starých fotek. Mezi nimi byl i dopis od nějaké ženy – psala tátovi o „jeho synovi“ a prosila ho, aby přijel do Plzně. Srdce mi bušilo až v krku. Znamenalo to snad, že měl táta ještě jedno dítě? Že Honza možná utekl za někým jiným?

Konfrontovala jsem tátu:

„Kdo je ta žena z Plzně? Co jsi nám neřekl?“

Táta zbledl a dlouho mlčel. Nakonec přiznal, že měl před lety poměr a že ta žena tvrdila, že má s ním syna – mého nevlastního bratra. Prý to nikdy neřešil, protože „to nebylo důležité“. Ale Honza to prý náhodou zjistil krátce před svým zmizením.

Všechno mi najednou dávalo smysl – Honzova uzavřenost poslední měsíce před zmizením, jeho hádky s tátou i jeho touha odejít z domu.

Máma se zhroutila úplně. Začala obviňovat tátu ze všeho zlého a nakonec odešla bydlet ke své sestře do Kladna. Já zůstala sama s tátou v domě plném ticha a výčitek.

Nikdy jsme Honzu nenašli. Ani po letech nepřišla žádná další stopa. Táta zemřel na infarkt pár let poté a já zůstala sama – bez rodiny, bez odpovědí.

Někdy večer sedím u okna stejně jako máma kdysi a přemýšlím: Co bych udělala jinak? Mohla jsem zabránit tomu všemu? A hlavně – dokáže člověk někdy odpustit minulosti, když její stín padá na všechno, co miluje?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné žít dál bez pravdy?