Zrada v rodině: Jak mi syn zlomil srdce

„Mami, já už tě nemůžu poslouchat!“ křičel na mě Filip a jeho hlas se třásl vztekem i slzami. Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené do těsta na knedlíky, a měla pocit, že se mi hroutí svět. Vždycky jsme byli jen my dva – já a Filip. Jeho otec nás opustil, když mu bylo pět, nechal za sebou jen dluhy a rozbité sny. Všechno jsem zvládla sama: dvě práce, večery u úkolů, nemocné noci i radosti z prvních úspěchů. Nikdy jsem si nestěžovala. Nikdy jsem nečekala vděk. Jen jsem doufala, že budeme spolu.

Ale teď, když je Filipovi patnáct, se všechno změnilo. Jeho otec, Petr, se najednou objevil zpátky v Praze. Prý se dal dohromady, má novou práci a chce být součástí Filipova života. Nejdřív jsem si myslela, že Filip bude opatrný – vždyť si ho skoro nepamatuje! Ale místo toho začal chodit za Petrem čím dál častěji. Přinesl mu nový mobil, koupil drahé boty a vzal ho na hokej. Najednou byl Filip plný nadšení z „táty“ a já jsem byla ta nudná, přísná matka.

„Proč mi to děláš?“ ptala jsem se jednou večer, když přišel domů pozdě a ani mi nedal vědět. „Víš, jak jsem se bála?“

„Mami, nejsem dítě! Táta mi rozumí líp než ty! Ty pořád jenom zakazuješ a kontroluješ!“ odsekl a zabouchl za sebou dveře do pokoje.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o všem, co jsem pro něj udělala. O tom, jak jsem si odpírala nové boty, abych mu mohla koupit kolo. O tom, jak jsem odmítla pozvání na rande, protože jsem nechtěla riskovat další zklamání – pro něj i pro sebe. A teď? Teď je pro něj důležitější někdo, kdo ho opustil.

Situace se zhoršovala. Filip začal být drzý, hádal se kvůli každé maličkosti. Jednou jsem našla v jeho batohu peníze – víc než bych mu kdy dala na svačinu. Přiznal se, že mu je dal Petr. „A co když ti zase zmizí? Co když tě zase zklame?“ ptala jsem se zoufale.

„To je moje věc! Ty jsi jenom žárlivá!“ vykřikl.

Pak přišel den, kdy mě opravdu zradil. Bylo to v pátek odpoledne. Volali mi ze školy – Filip nebyl na hodinách. Hledala jsem ho všude: volala kamarádům, projížděla tramvajemi po Praze. Nakonec mi napsal Petr: „Neboj se o Filipa, je u mě.“

Když jsem tam přijela, seděli spolu v obýváku a smáli se nějakému videu na YouTube. Filip ani nevstal. „Mami, rozhodl jsem se – chci bydlet s tátou.“

V tu chvíli mi prasklo srdce. Všechno úsilí, všechny roky samoty a dřiny… a on mě vyměnil za někoho, kdo nás kdysi nechal ve štychu.

Doma jsem brečela jako malá holka. Přestala jsem s Filipem mluvit – nešlo to jinak. Každý jeho pokus o rozhovor jsem odmítla. Nezvedala jsem mu telefon, neodpovídala na zprávy. Jenže on to nevzdával. Začal mi nechávat lístečky na stole: „Mami, promiň.“ „Můžeme si promluvit?“ „Chybíš mi.“

Jednou večer zazvonil u dveří. Otevřela jsem jen na řetízek.

„Mami… prosím tě… já to nezvládám bez tebe,“ šeptal.

Chtěla jsem ho obejmout, ale něco ve mně bylo zlomené.

„Filipe… proč jsi mi to udělal?“ ptala jsem se tiše.

„Já nevím… byl jsem naštvaný… chtěl jsem tátu poznat… Ale teď vidím, že jsi byla vždycky ta jediná jistota.“

Zavřela jsem dveře a nechala ho stát na chodbě. Od té doby chodí každý den. Někdy slyším jeho kroky za dveřmi, někdy najdu další lístek pod rohožkou.

Nevím, jestli mu dokážu odpustit. Bolí mě to víc než cokoli jiného v životě.

Možná je chyba ve mně? Nebo je to prostě osud všech matek? Co byste udělali vy na mém místě?