Zrazený vlastní matkou: Pravda o ukradeném dědictví

„Jak jsi to mohla udělat?“ vykřikl jsem na mámu, až se mi hlas zlomil. Stála uprostřed našeho obýváku, ruce sevřené v pěst, oči sklopené k zemi. Bylo to poprvé, co jsem na ni křičel. Ale v tu chvíli už jsem nebyl synem, který hledá útěchu – byl jsem člověkem, kterému právě někdo vyrval půdu pod nohama.

Všechno začalo tím telefonátem. Bylo pondělí ráno, když mi volala teta Jana: „Honzo, tvůj táta… je pryč.“ Slova mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté. Táta zemřel náhle, infarkt. Nikdo to nečekal. Všechno se rozpadlo během pár hodin – rodina, jistoty, domov.

Pohřeb byl tichý a chladný. Máma seděla vedle mě, ale její ruka se mě ani nedotkla. Všichni kolem nás šeptali, že teď bude těžké období. Ale já věřil, že to zvládneme. Vždyť jsme byli rodina.

Jenže pak přišly první podivnosti. Táta měl menší stavební firmu v Plzni a vždycky říkal, že až jednou nebude, všechno připadne mně. „Chci, abys měl jistotu,“ říkával mi u piva v hospodě U Švejka. Jenže po jeho smrti jsem zjistil, že firma je přepsaná na mámu – a nejen firma. I dům, pozemky, dokonce i jeho staré auto.

„Mami, proč je všechno napsané na tebe?“ zeptal jsem se jednou večer u večeře. Mlčela dlouho. Pak jen tiše řekla: „Bylo to tak jednodušší.“

Nedalo mi to spát. Začal jsem pátrat – v šuplících, mezi papíry, dokonce jsem se ptal tátových kamarádů. Všichni krčili rameny. Až jednou mi teta Jana podala obálku: „Tohle ti chtěl táta dát.“ Uvnitř byl dopis. Táta psal o tom, jak mě miluje a jak chce, abych pokračoval v jeho práci. Ale psal i o tom, že máma poslední dobou tlačila na to, aby vše převedl na ni – prý kvůli daním.

Začal jsem chápat. Máma mě podvedla. Všechno dědictví si nechala pro sebe.

„Proč jsi mi to udělala?“ ptal jsem se jí znovu a znovu. Jednou večer už nevydržela a vybuchla: „Protože jsem se bála! Báli jsme se o peníze, o budoucnost! Ty jsi byl vždycky lehkomyslný, Honzo! Nechtěla jsem riskovat!“

„Ale vždyť jsi mi nevěřila! Vlastnímu synovi!“

„Nešlo jen o tebe,“ šeptla a slzy jí stékaly po tváři. „Já… já už nevěděla kudy kam.“

Začali jsme spolu nemluvit. Dny byly tiché a napjaté. Každý večer jsem seděl v pokoji a přemýšlel, jestli mám právo být na ni tak naštvaný. Vždyť je to moje máma. Ale zároveň – vzala mi všechno, co mi táta chtěl dát.

Jednou večer přišla za mnou do pokoje. „Honzo… pojď si promluvit.“ Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu. „Já vím, že jsi zklamaný,“ začala tiše. „Ale já jsem taky přišla o všechno. O manžela, o klid…“

„Ale proč jsi mi lhala?“

„Protože jsem nevěděla, jak jinak přežít.“

Bylo to poprvé, co jsem ji viděl tak zlomenou. Najednou už nebyla tou silnou ženou, kterou jsem znal celý život. Byla jen člověkem, který se bojí budoucnosti.

Začal jsem chodit k psychologovi. Potřeboval jsem někoho nezaujatého – někoho, kdo by mi pomohl pochopit máminy motivy i vlastní bolest. Bylo to těžké období. Přátelé mi říkali: „Vykašli se na ni! Dej ji k soudu!“ Ale já nevěděl, jestli to dokážu.

Jednoho dne jsem potkal ve městě starého známého – Petra z gymplu. Sedli jsme si na pivo a já mu všechno vyklopil. „Víš,“ řekl mi nakonec, „možná ti vzala peníze… ale jestli ti vezme i rodinu, to už bude jen na tobě.“

Doma jsem pak dlouho seděl a přemýšlel nad jeho slovy. Máma mi vzala jistotu – ale mám právo jí vzít i poslední zbytky rodiny?

Nakonec jsme spolu začali znovu mluvit. Pomalu, opatrně. Máma mi nabídla, že mi firmu převede zpět – ale už to nebylo stejné. Důvěra byla pryč.

Dnes žiju sám v malém bytě na Slovanech a firmu vedu sám. S mámou se vídáme občas – na kávu nebo na svátek. Už jí nikdy nebudu věřit jako dřív… ale možná jí jednou odpustím.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sám sebe: Může člověk odpustit někomu, kdo mu vzal nejen peníze, ale i pocit bezpečí? Co byste udělali vy na mém místě?