Zruš své plány, nebo se neoznačuj za dobrou babičku

„Tak co, Hano, přijdeš v sobotu na oslavu?“ ozvalo se z telefonu hlasem, který jsem už dobře znala. Marie, moje snacha, měla vždycky zvláštní tón, když něco chtěla. Věděla jsem, že v tom bude háček. „V sobotu? Ale to mám konečně lístky do divadla, na které čekám už měsíc,“ odpověděla jsem opatrně, s nadějí, že pochopí. „No jo, ale Daniel říkal, že bys měla být s námi. Vždyť jsi babička. Nebo snad ne?“ Její slova mě bodla jako nůž.

Seděla jsem v kuchyni svého panelákového bytu na Jižním Městě a dívala se z okna na šedé domy. Vždycky jsem si představovala, že až budu mít vnoučata, budu ta laskavá babička s bábovkou a otevřenou náručí. Jenže realita byla jiná. Daniel se po svatbě s Marií odstěhoval k jejím rodičům do malého dvoupokojového bytu na Žižkově. Všichni tam žili pohromadě – Marie, její rodiče, Daniel a teď i malá Anička. A já? Já byla ta „druhá“ babička, která je vždycky navíc.

Vzpomínám si na první návštěvu po narození Aničky. Přinesla jsem domácí koláč a plyšového medvěda. Marie mě sotva pustila přes práh. „Prosím tě, Hano, sundej si boty, máme tu nový koberec,“ řekla hned ve dveřích. Její matka Alena mě pozdravila s úsměvem, ale v očích jí hrálo vítězství – její dcera, její vnouče, její pravidla. Daniel byl nervózní a pořád něco uklízel. Cítila jsem se jako vetřelec.

„Mami, můžeš mi pomoct s Aničkou?“ zeptal se mě Daniel jednou večer po telefonu. „Marie je unavená a já musím zůstat déle v práci.“ Samozřejmě jsem souhlasila. Přijela jsem druhý den ráno a našla Marii v slzách. „Já už to nezvládám! Všichni mi radí, co mám dělat, a já nemám ani chvíli klidu!“ vyhrkla na mě. Chtěla jsem ji obejmout, ale ucukla. „Promiň… já jen… potřebuju být chvíli sama.“

Seděla jsem pak s Aničkou v náručí a dívala se na tu malou bytovou džungli – sušák s prádlem v obýváku, dětské hračky pod stolem, Alena vařila v kuchyni a její muž František sledoval zprávy tak nahlas, že nebylo slyšet vlastního slova. Bylo mi jasné, že tady není místo pro dalšího člověka – ani pro mě.

Začala jsem se vymlouvat – jednou práce, podruhé lékař, potřetí divadlo. Marie mi to ale nedarovala. „Když nechceš být součástí rodiny, tak to řekni rovnou,“ vyčetla mi jednou při rodinném obědě. Daniel mlčel a díval se do talíře. Alena mě pohladila po ruce: „Haničko, my víme, že to máš těžké.“ Ale v jejím hlase byla pachuť soucitu.

Jednoho dne mi Daniel zavolal pozdě večer: „Mami, proč už za námi nechodíš? Anička tě skoro nezná.“ Jeho hlas byl zlomený. „Dane… já nevím… mám pocit, že tam nepatřím.“ Chvíli bylo ticho. „Ale jsi moje máma…“

Začala jsem pochybovat o sobě samé. Jsem špatná babička? Měla bych zrušit všechny své plány a být k dispozici vždycky, když si někdo vzpomene? Vždyť jsem celý život pracovala jako zdravotní sestra a teď bych si konečně mohla užít trochu klidu – výlety s kamarádkami, divadlo, knížky… Ale místo toho jsem rozpolcená mezi touhou být milovanou babičkou a potřebou mít svůj vlastní život.

Jednoho dne jsem potkala sousedku Jitku na chodbě. „Ty jsi nějaká smutná, Hano,“ řekla starostlivě. Vylila jsem jí své srdce – o Marii, o Aničce, o tom malém bytě plném napětí. Jitka se zasmála: „Víš co? Já mám tři vnoučata a taky nejsem pořád s nimi. Každý musí najít svou cestu.“

Přesto mě to dál trápilo. Když jsem pak jednou přišla na návštěvu bez ohlášení, našla jsem Marii sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Promiň… já už fakt nevím jak dál,“ přiznala tiše. Sedla jsem si vedle ní: „Marie… já taky ne.“ Poprvé jsme spolu mluvily upřímně – o únavě, o pocitu viny i o tom, jak je těžké žít pohromadě ve stísněném prostoru.

„Možná bychom měli najít nějaký kompromis,“ navrhla jsem opatrně. Marie přikývla: „Třeba bys mohla brát Aničku k sobě na víkendy? Aspoň někdy?“ Najednou to dávalo smysl – místo abych byla neustále k dispozici a zároveň se cítila odstrčená, mohla bych mít čas jen pro nás dvě.

Daniel byl nadšený: „To je skvělý nápad! Aspoň si odpočinete všichni.“ A tak jsme začaly – každou druhou sobotu chodila Anička ke mně domů. Pekly jsme bábovku, chodily na hřiště a večer si četly pohádky.

Ale i tak mě občas přepadne pocit viny – měla bych dělat víc? Měla bych být pořád k dispozici? Nebo mám právo na svůj vlastní život?

Možná nejsem dokonalá babička podle představ ostatních… Ale kdo vlastně určuje, co znamená být dobrou babičkou?

Co myslíte vy? Musíme opravdu obětovat všechno pro rodinu? Nebo máme právo žít i pro sebe?