Ztracená pravda: Příběh matky, která neznala vlastního syna

„Paní Nováková? Prosím… já… já jsem Klára. Snoubenka vašeho syna Tomáše. On… on už dva týdny není doma. Prosím, pomozte mi ho najít!“

Stála přede mnou mladá dívka s rozcuchanými vlasy a slzami v očích. Její hlas se třásl a v ruce svírala pomačkanou fotografii, na které byl můj Tomáš – můj jediný syn, kterého jsem vychovávala sama po smrti manžela. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že omdlím.

„Snoubenka?“ zopakovala jsem tiše a v hlavě mi vířily myšlenky. Tomáš mi nikdy o žádné dívce neřekl, natož o snoubence. Vždycky byl uzavřený, ale tohle? Dva týdny nezvěstný? Jak je možné, že jsem si toho nevšimla?

Klára se rozplakala ještě víc. „Já už nevím, co mám dělat. Policie říká, že je dospělý a může odejít, kam chce. Ale on by mě nikdy neopustil jen tak! Prosím vás…“

Pozvala jsem ji dál. Seděla u našeho starého stolu v kuchyni a mezi vzlyky mi vyprávěla o jejich vztahu. Prý se poznali na univerzitě v Olomouci, kde Tomáš studoval informatiku. Prý spolu plánovali svatbu na podzim. Prý měl Tomáš poslední dobou divné chování – byl nervózní, tajnůstkářský, často odjížděl do Prahy a nechtěl říct proč.

Seděla jsem naproti ní a cítila, jak se mi hroutí svět. Jak je možné, že jsem o tomhle všem nevěděla? Byla jsem tak špatná matka? Nebo mi Tomáš prostě nevěřil?

„Kláro… já opravdu nevím, co říct. Tomáš mi nikdy o vás neřekl ani slovo,“ přiznala jsem tiše.

Klára se na mě podívala s bolestí v očích. „On říkal, že máte těžké období… že jste pořád smutná kvůli panu Novákovi. Nechtěl vás zatěžovat.“

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Po smrti manžela jsem se opravdu uzavřela do sebe. Tomáš byl moje všechno, ale možná jsem ho tím dusila. Možná proto přede mnou tolik věcí tajil.

Začaly jsme spolu pátrat. Volaly jsme jeho kamarádům, spolužákům i profesorům. Nikdo nic nevěděl – nebo to aspoň tvrdili. Jediný, kdo byl ochoten mluvit, byl jeho nejlepší kamarád Petr.

„Tomáš měl poslední dobou problémy,“ řekl Petr do telefonu. „Něco ho trápilo, ale nechtěl o tom mluvit. Jen pořád říkal, že musí něco vyřešit s rodinou.“

S rodinou? Co tím myslel? Vždyť jsme byli jen my dva…

Začala jsem procházet jeho pokoj. V šuplíku jsem našla dopis adresovaný mně – neotevřený, s mým jménem roztřeseným písmem.

„Mami,

vím, že tě to zraní, ale musím ti něco říct. Už dlouho cítím, že mezi námi stojí něco nevyřčeného. Vždycky jsi byla silná, ale já už nemůžu dál předstírat. Potřebuju znát pravdu o tátovi – o tom, co se stalo ten večer před jeho smrtí. Prosím tě, řekni mi to…“

Ruce se mi třásly a slzy mi stékaly po tváři. Ten večer… nikdy jsem o něm nemluvila. Manžel zemřel při autonehodě – aspoň to všichni říkali. Ale pravda byla složitější.

Vzpomněla jsem si na hádku, kterou jsme měli těsně předtím. Vyčetla jsem mu jeho nevěru – tušil to už dlouho, ale nikdy jsem neměla důkaz. Ten večer odešel z domu a už se nikdy nevrátil.

Tomáš byl tehdy malý a nic netušil. Ale teď… teď chtěl znát pravdu.

Klára mě objala a šeptala: „Musíme ho najít. Třeba odešel proto, že potřeboval odpovědi.“

Další dny byly nekonečné – volání na policii, pátrání po nemocnicích i ubytovnách v Praze i Olomouci. Každý den bez zprávy byl jako další rána do srdce.

Jednoho rána mi zazvonil telefon.

„Paní Nováková? Tady Policie ČR. Máme zprávy o vašem synovi.“

Srdce mi poskočilo i zastavilo zároveň.

Tomáše našli v Praze – živého, ale psychicky zlomeného. Byl hospitalizován na psychiatrii po pokusu o sebevraždu.

Když jsem ho poprvé po týdnech spatřila v nemocničním pokoji, vypadal jako cizinec. Byl bledý, pohublý a oči měl prázdné.

„Mami… proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ zašeptal.

Sedla jsem si k němu a poprvé v životě mu všechno řekla – o hádce s tátou, o jeho nevěře i o tom, jak mě to zničilo. O tom, jak jsem se bála ztratit i jeho.

Plakali jsme spolu dlouhé hodiny. Klára seděla tiše vedle nás a držela Tomáše za ruku.

Bylo to těžké – bolestivé a osvobozující zároveň.

Dnes už je Tomáš doma. Léčí se a pomalu se učíme být zase rodinou – tentokrát bez tajemství.

Někdy si kladu otázku: Kdybych byla upřímnější dřív, mohlo to všechno dopadnout jinak? Kolik bolesti by ubylo, kdybychom si v rodině více důvěřovali?

Možná nejsem jediná matka, která něco skrývala před svým dítětem ze strachu nebo studu… Co byste udělali vy na mém místě?